Opepřit Hod Bóží Haškem

Na výletě v Lipnici nad Sázavou, kam mě zlákalo letošní vánočně-jarní počasí, jsem si uvědomil, že v tomto půvabném, leč zapadlém městečku se před třiadevadesáti lety pomalu loučil se životem Jaroslav Hašek.

Do konce života mu zbývalo pár dní a šlo to s ním z kopce. Pil, trápil se a vzpomínal na zážitky, které by jiní lidé nenastřádali ani za pět životů. Sláva, ženy, dobrodružství, novinařina, mystifikace, cesta na Sibiř, válka, mráz a nekonečný prostor. A mezi tím vším hlavně jeho geniální povídky a Švejk. Až se nechce věřit, jak je možné, že po člověku, žijícím ze dne na den a z ruky do úst, může zůstat něco tak nesmrtelného a jazyky či hranicemi neohraničeného

A pak jsem si tak dal pivo, zamyslel jsem se: čím to může být, že slova,věty a myšlenky napsané před sto lety fungují dnes jako tenkrát, začátkem 19. století, ironie je znovu pichlavá a rakouskouherský svět, kterému se spisovatel šibalsky vysmívá, s jeho drolícími se základy a vyčpělou politickou nudou, se podobá tomu našemu jako vejce vejci? Buď ¨se Hašek chystá sestoupit na zem a vstát z mrtvých jako spasitel českého smyslu pro humor, anebo už se zase nějaká prohnilá říše jako bylo Rakousko-Uhersko rozpadá, což vyvolává v lidech na jedné straně úzkost, co bude dál, a na druhé úlevu, že už to všechno skončí.

Haškova síla spočívá v jedné maličkosti: že totiž učí publikum nebrat nic moc vážně, nepříjemnostem se smát a dokázat si udělat legraci ze sebe samých. A to je přesně to, co nám dnes chybí. Potřebujeme legraci jako sůl, jako žíznivý krk dobře vychlazené pivo. Protože, jak píše Hašek, „žízeň je hrozná věc a někdy mívá trvalé následky.“ A kdy jindy je vhodný čas na připomenutí léčivých účinků smíchu, než právě na přelomu roku, kdy končící rok potápí se jako starý, červotočem prožraný koráb, aby utonul v minulosti, zatímco nový, bělostně čistý Nový rok se vynořuje nad hladinu s cákáním jako rozdováděná velryba, tyčí se před námi jako zářivý ledovec třpytící se ve slunci, jako čerstvě napadaný sníh neposkvrněný šedí času ani šlápotou lidské nohy.

„Nejspokojenější lidé jsou právě ti, kterým násilím nebyla vnucena vzdělanost,“ provokuje Hašek všechny upachtěné studentíky, pyšné absolventy a nabubřelé nositele vědeckých hodností, kteří jsou postaveni před krutou volbu: buď zrudnou vzteky a vztekle do stolu uhodí pěstí, kdo že si dovoluje zlehčovat jejich vzdělání, anebo se zasmát. „Vykašlete se na přátelství. Mezi přáteli najdete právě ty největší zrádce,“ nebojácně píchá do vosího hnízda autor nesmrtelného vojáka Švejka a my se můžeme buď pustit do moralistického kritizování, anebo uchopeni a rozvibrováni

absurditou, skrytou mezi slovy, se bolestně ušklíbnout, že má zase pravdu.

„Nezáleží na tom, jestli člověk namaluje kachnu, ale na tom záleží, přesvědčit lidi, kteří se jdou na to podívat, že to není kachna, ale jaguár,“ mohutným hlasem volá přes stoletou propast času Jaroslav Hašek a nám nezbývá než zůstat stát s otevřenými ústy a nechápat, jak mohl už tehdy tak trefně vystihnout mediální strategii vzdáleného 21. století. Měl jste zase jednou pravdu, Jaroslave! Ať je vám země lehká.