Koller, to je Američan, a to něco znamená...

Protest Davida Kollera při předávání Andělů odhalil černobílého uvažování české smetánky: na jedné straně extrémní podlézavost Americe, na druhé zabedněnost a agresivita ve vztahu k Východu.

„Vláda by se měla postarat o to, abychom si zvolili Evropu a NATO a žádný Rusáky,“ prohlásil hrdinsky David Koller v přímém televizním přenosu a stal se přes noc hrdinou té části české společnosti, jejíž názory splynuly s oficiální ideologickou linií generálů Severoatlantické aliance. „Johny, to je Američan, a to něco znamená,“ jak se zpívalo v jedné krásné staré písni. Jakýkoli veřejný výpad proti Rusku a Rusům, a nově také proti Číně a Číňanům je bujaře oslavován jako odvážný bohulibý čin a dobrý skutek. A to přesto, že je založen na nenávistném pohledu na nezanedbatelnou část lidstva, o které David Koller, jak vyplývá z jeho slov, neví zhola nic. A když o něčem nic nevíme, tak se toho bojíme. A když se něčeho bojíme, tak proti tomu brojíme.

Copak o to? Proč si nevzít si na paškál prezidenta, který se občas dopouští zbytečných trapasů, provokací a skandálů? Proč neříct vlastní kritický názor? Koller to viděl na předávání Oscarů a co je Anděl jiného, než takový malý klon Oscara pro české zpěváky a muzikanty? Takže proč to taky nezkusit? Vždyť urážení Rusů je v této „lepší společnosti“ nejen skvělou zábavou, ale i efektivním prostředkem, jak upevnit naše národní sebevědomí a pocit sounáležitosti. Dalo by se říci, že kdo více nahlas a s větším odporem řekne slovo Rusák, je vlastně takový malý český hrdina.

Horší už je projev naprosté zabedněnosti, který čiší z rozhovoru s Kollerem po jeho andělské zdravici, který vyšel na stránkách idnes. Redaktor se ho ptá, jestli by místo politických projevů nestačilo dělat „dobrou, v podstatě „zápaďáckou“ muziku? Už tato otázka sama o sobě je perlou nezávislé žurnalistiky, protože v touze lísat se do přízně nebojácného laureáta předjímá, že „zápaďácká“ muzika je dobrá, a tedy každá jiná je špatná. A Koller se milerád ladí na spřízněnou myšlenkovou frekvenci a perlí: „My to říkáme písní, ale každý by si mohl uvědomit, že se hraje na kytary, které byly vyrobené většinou v Americe. Co přišlo z Ruska?“

Je smutné, že si David Koller v zajetí křišťálových zámků pražské smetánky myslí, že co on nezná a nepovažuje za dobré, to neexistuje. A bylo by to nejlepší zrušit. Celé Rusko s Puškiny, Dostojevskými a Gogoly, s Čajkovskými, Šostakoviči a Skrjabiny, s Maleviči a Tarkovskými, se všemi muzikanty, divadelníky, baleťáky a obyčejnými lidmi, kteří tam chodí do divadla, na koncerty a do kina, prostě se všemi těmi „Rusáky“, kteří se dopustili té neodpustitelné nepravosti, že si v Rusku dovolují žít. A Čínu s Číňany samozřejmě jakbysmet.