Žila byla jedna fiktivní země. Země, která sama sebe deklarovala jako demokracii. Ve skutečnosti to ale byla jen povrchní fasáda a v zemi vládla skupinka nevolených oligarchů, kteří zkoncentrovali ve svých rukou obrovské množství finančních prostředků a moci a tudíž si mohli koupit kteréhokoli kandidáta na veřejnou politickou funkci. A tyto zkorumpované politiky ze všech možných částí politického spektra nabízeli lidem ve volbách, oné jediné a tenoučké „demokratické“ vrstvičce, za níž se skrývala ona pravá podstata uspořádání věcí. Ať vyhrál kdo chtěl, oni vyhráli vždy.
Tato skupina oligarchů dostane zálusk na ropné a další nerostné zdroje v jiných zemích, ale přímá agrese by narušila pověst země coby mírumilovného a spravedlivého státu a ani veřejnost by takové tažení neschvalovala. Proto vymyslí podlou operaci pod falešnou vlajkou podobnou té, kterou kdysi použilo nacistické Německo v Gliwicích, když si přepadlo vlastní vysílač v převlečení za polské vojáky, aby mohlo napadnout Polsko. S jedním drobným rozdílem. Nacistické vedení tehdy zamítlo úvahy o teroristickém činu proti vlastním občanům kvůli krvavosti takového řešení. Oběťmi tak byli „jen“ vězňové koncentračního tábora a jeden zajatý Polák. To civilizovaní a vážení oligarchové (a altruisti) podobné ohledy nemají a rovnou nechají podpálit a posléze odstřelit frekventovanou budovu za bílého dne. Obětí jsou tisíce. Viník je znám téměř okamžitě, stejně jako jsou označeny země (ty s nerostnými zdroji), které viníkovi napomáhají a tedy nesou odpovědnost.
To co mně zajímá je podívat se na hloubku cynismu s jakou jsou podobné operace prováděny. Není zapotřebí se dlouho zamýšlet nad tím, že taková akce je čistým zlem. Aby ale mohlo toto zlo fungovat na té masové společenské úrovni podle napsaného scénáře, musí pracovat s individuálními příběhy. S příběhy obyčejných slušných dobrých lidí, protože každý obyčejný člověk, až na výjimky, je více dobrý než špatný.
A tak jsou šokovanému a vyděšenému národu postupně předkládány osobní příběhy lidí, kteří se nešťastnou shodou okolností stali oběťmi zrůdného činu. Jsou natáčeny reportáže a filmy dokumentující ztrátu, kterou utrpěly rodiny obětí. Anonymní číslo, znázorňující počet mrtvých, dostává jména, konkrétní tváře i konkrétní osudy.
To ale není vše. Jsou zde i lidé, kteří mají v popisu práce pomáhat v krizových situacích postiženým. Záchranáři. Zdravotníci, hasiči, policisté. Někteří také nepřežili. Máme zde další okruh příběhů, které kromě osobních obětí vnáší do obrazu další rozměr. Hrdinství. To, co nikdo z nás, kdo jsme se v podobné situaci nikdy neocitli, nevíme, jestli ho v sobě máme nebo ne. Nevíme, zda bychom obstáli tváří v tvář nebezpečí ohrožení života a pomohli. Proto nás to prokázané hrdinství těch, kteří neváhali a život nasadili, fascinuje. Příběhy osobního hrdinství jsou pro prosazení zla dalším důležitým prvkem.
Takže máme příběhy zbytečných obětí a máme hrdinství. Tyto dvě skupiny postačují k tomu, aby zlo mohlo přesvědčit další skupinu lidí apelováním na jejich vlastenectví, aby šli bojovat do cizí země údajně proto, že musí být vymýceno zlo, které ty oběti způsobilo. Aby šli bojovat za „správnou“ věc. A zlo získává do pracovní palety další příběhy obětování a hrdinství v boji, tentokrát v nových kulisách znepřátelené země.
Ale zlu toto všechno nestačí. Aby historie mohla být pozměněna nadlouho nebo nejlépe navždy a mohla se změnit v legendu a legenda v mýtus, začne zlo stavět pomníky a vytvářet rituály, při nichž jsou ony oběti, hrdinství a spravedlivý boj pravidelně připomínány. Mají v sobě zdání důstojnosti, patosu, hloubky a přesvědčivost. Jsou najati umělci všech uměleckých směrů, aby vytvořili monumentální díla oslavující individuální oběť, hrdinství a spravedlivý boj. Z hlediska úrovně cynismu zde zlo klesá až na dno páchnoucí bažiny. Jak to zpíval Karel Kryl?
Jednou za čas se páni ustrnou
a přijdou poklečet,
je to trapas, když s pózou mistrnou
zkoušejí zabrečet!
Pak se zvednou a hraje muzika
písničku mizernou,
ještě jednou se trapně polyká
nad hrobem s lucernou. https://www.youtube.com/watch?v=JYcDjz3MJ0E
Kromě všech těchto činností, kdy se zlo maskuje jako dobro, současně s tím začne označovat všechny pochybující a nesouhlasící s vytvořenou verzí „pravdy“ za – zlo. Vytváří se dojem, že už jen pochybovat o vyřčeném, je ve slušné společnosti nepřijatelné a že takto narušené jedince je potřeba z ní vyloučit.
Tato poznání, jak dalece se dají převracet a překrucovat významy slov a zakrývat pravda, je dobré si zapamatovat. Zlo, aby se mohlo v lidské společnosti prosadit se musí maskovat jako dobro. Nejlépe pomocí zneužití dojemných osobních příběhů prostých lidí ve vnucených rolích obětí a hrdinů. To ukrývání zla za masku dobra si připomeňme, až zase někdy budeme svědky mediální štvanice na nějakého člověka, který vstoupil do veřejného prostoru a byl označen za nežádoucího, protože prý špatného jedince. Co když se ale jen zlo brání stržení té své masky někým, koho nemá pod kontrolou? Vzpomeňme si, až bude nějaká aktuální událost zase jednoznačně a jednohlasně označena za špatnost, že to jen zlo může bojovat proti tomu, aby pravda vyplavala na povrch. A berme jako možnou alternativu, že jakmile se o jakékoli události znemožní, pod hrozbou represe, otevřená diskuse, může to být proto, že v ní má zlo namočené své znesvěcující, chamtivé pařáty.
Koneckonců Vladimír Solovjov ve své Legendě o Antikristovi před 100 lety napsal:
Dáma: „Já nechápu, proč váš Antikrist tak nenávidí Boha, ale sám je ve své podstatě dobrý, ne zlý?“
Pan Z.: „V tom to vězí, že není dobrý ve své podstatě. V tom je i celý smysl. Beru zpět svá předcházející slova, že Antikrista z jednoho přísloví nevysvětlíš. Je veskrze vysvětlen jedním, přitom neobyčejně prostým, příslovím: Není všechno zlato, co se třpytí. Lesku je v tomto padělaném dobru dost – ubírej, jak chceš, ale skutečná síla – žádná.“
Podobnost skutečných událostí, postav a zemí s událostmi, postavami a zeměmi načrtnutými v tomto článku je čistě náhodná.
