Tento článek do určité míry navazuje na ten předchozí (http://moucka.blog.idnes.cz/c/353752/Jsme-v-dluhove-pasti.html). Je o ovládání naší civilizace. Kromě používání všemocných, z ničeho vytvářených peněz, je praktické, aby se ty masy lidí, které by řídícím vrstvám mohly jít po krku, dohadovaly mezi sebou o, v podstatě, podružnostech a zapomínaly respektive si ani neuvědomily, že to důležité čím by se měly zabývat je ve skutečnosti úplně jinde. Všimněte si, že jsem napsal řídící nikoli vládnoucí vrstva, vycházejíc z toho, že ti kdo zdánlivě drží v rukou moc, protože jsme si je, jak se domníváme, vybrali ve volbách, jsou řízeni zpoza trůnu oněmi řídícími vrstvami penězoměnců, průmyslníků a lobbistů.
Princip rozdělení lidí podle názorových odlišností funguje velice dobře. Stačí se podívat na kteroukoli diskusi pod jakýmkoli článkem, který píše o politických otázkách. Nechme teď bokem propagandistickou stránku každého takového článku a podívejme se na reakce čtenářů. Když zatkli Ratha, pravicově naladění voliči začali vítězně ryčet, že spravedlnost konečně začíná fungovat, zatímco levicoví voliči vztekle reagovali, že ono dojde i na modré ptáky. Když padla Nečasova vláda levicoví voliči jásali nad koncem nenáviděných pravičáků, zatímco pravicoví voliči okamžitě začali naříkat nad koncem demokracie – jako by tady nějaká demokracie kdy byla (výjimky na obou březích nechť mi prominou zjednodušení). Že se v obou případech jednalo o projev právě oné zákulisní moci a že spravedlnost v obou případech neměla s událostmi nic společného se snažilo sdělit jen pár hlasů, které ve skutečnosti nikdo nechtěl slyšet, protože to nezapadalo do ideologických schémat. Přitom se stačí jen zamyslet za trochu delší časový horizont. Kdo z levicových voličů má pocit, že za vlády levicových stran se žilo snáze, protože „sociální spravedlnost“ se dostala ke slovu a naopak, kdo z těch pravicových pocítil úbytek byrokracie, nižší daně, více svobody, když byla u vesla tak zvaná pravicová vláda? A všichni dohromady: plnily strany, kterým jste dali svůj hlas, své předvolební sliby nebo se nakonec dělo cosi úplně jiného, z čeho mají nebo budou mít prospěch úplně jiné entity než občané naší země? A kdy jste slyšeli například Petra Nečase nebo Bohuslava Sobotku, jak kritizuje kroky některého z našich malých českých oligarchů? A Václava Klause nebo Miloše Zemana jste se zmínit slyšeli? Nedávno vzniklý Institut Václava Klause financuje Kellner….
Polarizace společnosti vede k tomu, že prostou rétorikou tu pravicovou, tu levicovou se relativně snadno ve společnosti prosadí takové kroky, které jsou v konečném důsledku ku prospěchu hrstky jedinců proti zájmu všech ostatních. Všem ostatním zbývá pověstný chléb o dvou kůrkách, někteří ho mají lépe namazaný, jiní méně, ale jsou to pořád jen ty dvě kůrky. Všimněte si, jak nám politici sdělují proč ten či onen zákon nebo to či ono opatření je potřeba: „Tento zákon o vzniku centrální banky byl předložen ke schválení, aby se zabránilo další krizi.“ Toto je skutečné vysvětlení jednoho z důvodů, proč byl vypracován zákon o FEDu v roce 1913 v USA. Nikdo tehdy nepoložil doplňující otázky. Jak to ten FED udělá? Proč by zrovna privátní centrální banka měla být lékem na krize?
Dodnes se v této záležitosti nic nezměnilo. Politici nám nabídnou vždy jen jakési tvrzení bez důkazu, že důvod vysvětlení má s problémem hlubokou a prokazatelnou souvislost.
„Kroky, které současný prezident podniká jsou přímým ohrožením demokracie.“ Čím? Proč?
„Pojem ústavní zvyklosti je idiotský.“ Proč? Čím?
To co platí v lokálním měřítku platí zesíleně v mezinárodním. Média nás zahlcují informacemi o událostech v zahraničí a rovnou nám způsobem, jakým je ta informace napsána podsouvají, co si o dění a jeho aktérech máme myslet. Takže určité země, určití světoví vůdci a určité události stojí na straně pravdy a spravedlnosti a u těch ostatních je to zkrátka naopak. Když nějaká informace nezapadá do vytvářeného schématu, prostě se vypustí. Takže o seznamech poprav „veřejných nepřátel“ bez soudu, se v případě „správného“ demokratického politika z médií nedozvíme, zatímco jakákoli obyčejná pí árová akce „špatného“ politika je roznáznutá a zesměšněna na prvních stránkách, abychom nikdo nebyli na pochybách, jaký kretén a parchant ten druhý politik je. Ti, kdo jen trochu sledují světové dění vědí, že v první případě hovořím o Obamovi, ve druhém o Putinovi. Putin je zobrazován jako nepřítel demokracie a lidských práv, ale kdo z nás má dost informací, aby to mohl objektivně posoudit? Já se domnívám, že ve skutečnosti slouží oba týmž zájmům a týmž lidem. Oba státníci hrají své role, které polarizují současný svět, aby se světová veřejnost rozdrobila na menší, názorově soupeřící skupiny. A když bude zájmům globálních finančníků vyhovovat, tak se vytvořeného antagonismu použije k ospravedlnění a vyvolaní války. Potřebujeme přeci, aby mladí mužové, hnaní na jatka, umírali s pocitem, že bojovali za tu správnou věc proti silám Zla. Na obou stranách.
V novodobé historii nenajdeme mnoho politiků, kteří by se klice mocných vzepřeli. A o těch, o kterých se to lze domnívat, to nelze říci s jistotou. Navíc ani to z nich nedělá kladné hrdiny, byť je těžké posoudit, jestli měli možnost se chovat jinak. Jeden z mála, který se, jak se z historických pramenů dá odvodit, zřejmě emancipoval od vlivu globální finanční oligarchie, byl Stalin. V tomto ohledu si velice cením filmu Juraja Jakubiska Bathory. Tento film totiž vykresluje jednoznačně negativní a krvavou historickou postavu paní z Čachtic v jiném světle, kladouc tak před nás otázku: Byla to úchylná vraždící sadistka nebo jen její nepřátelé využili neblahých okolností, aby ji očernili a zničili? To už se nikdy nedozvíme. Historii napsali vítězové.
Poučení, které by z toho pro nás mělo plynout nedávno zformuloval bývalý dlouholetý člen tajné služby, který poté, co zjistil, že slouží jen ochraně finančních zájmů, nikoli hodnot, které naše západní civilizace hlasitě deklaruje jako zásadní, odešel. Dnes píše filozoficky laděné knihy. Jmenuje se Tomáš Keltner a podle jeho slov se příslušníci tajných služeb drží tří zpravodajských moudrostí:
- Nikdy nikomu nevěř
- Nikdy nevíš všechno
- Všechno je jinak
A my bychom si měli uvědomit, že našim nepřítelem není Putin nebo Obama, Nečas nebo Sobotka, levicové nebo pravicové hodnoty, ale ti kdo stojí za nimi a polarizují svět, aby nás rozdělili a tak snáze opanovali. Jsou to řídící vrstvy oligarchů, kteří jsou skutečnými nepřáteli lidstva ne proto, že bychom jim měli závidět jejich bohatství, ale proto, že jejich cíle jdou proti všem deklarovaným hodnotám. Proto, že jejich kroky v konečném důsledku jdou zcela proti našim zájmům. Dokonce až na rovinu existenciální. Tato elita se ani příliš netají tím, že jedním z jejich cílů je drastická redukce populace. Proto financují všechny ty environmentální instituce, vymýšlejí globální oteplování, prohlásí přírodní plyn CO2, po němž vegetace roste, za znečišťovatel, aby mohli prosazovat takové kroky, které zabrání rozvoji zemí třetího světa, učiní potraviny pro mnoho lidí nedostupnými. Proto financují skupiny takzvané občanské společnosti (feminismus, hnutí homosexuálů), které stále drzeji a hlasitěji napomáhají rozbití tradiční rodiny, coby záruky kontinuity lidstva. Navíc těmito antihumánními idejemi indoktrinují ve školách mladé generace, které potom schvalují bez kladení si etických otázek kroky, které k prosazování svinstev redukující populaci vedou.
Pochopitelně, že jakékoli praktické kroky, které by měly vést k nápravě systému by měly být namířeny primárně proti politikům, ale všem bez rozdílu zabarvení. V Bulharsku právě nyní občané "obtěžují" politiky, aby podali demisi a vypsali nové volby i v místech jejich bydliště, když byly ignorovány požadavky masových demonstrací. Jakmile by se ale podařilo dosáhnout takového stavu, kdy by bylo možné změnit společenské uspořádání, měly by všechny legislativní kroky být namířeny proti partikulárním zájmům úzkých vlivových skupin, ve prospěch společenského uspořádání, ve kterém je hlavní hodnotou individuální lidská svoboda (nesoucí v sobě i individuální odpovědnost) oproti současným pokrouceným „lidským právům“, ve kterém je tvorba peněz společenskou funkcí, nikoli privilegiem jedinců, ve kterém stát je veřejnou službou nikoli násilím proti vlastnímu lidu, prý suverénu moci.
