- Jsem hrubý a zvrácený - Existuji již řadu let - Jsem nástroj vlády - A taky průmyslu - Jsem předurčen vládnout - A usměrňovat tě - Už jsi mě poznal? - Já jsem ten sliz vytékající z - Tvého televizoru - Budeš mě poslouchat, když tě vedu - A zbaštíš sračky, kterými tě krmím - Až do dne, kdy už nebudeš potřebný - A pak nečekej pomoc ... všichni se na tebe vykašlou - Tvá mysl je zcela ovládnuta - Byla vytvarována podle mé formy - A budeš dělat, co ti bylo řečeno - Dokud práva na tebe nebudou prodána
STRČ SI! NA ZAPPŮV ZPŮSOB
(Úryvek z písně "I am the slime – Já jsem ten sliz" z alba Over Nite Sensation z roku 1973)
I AM THE SLIME
21. prosince si připomeneme výročí 71. nedožitých narozenin jedné z nejvýznamnějších postav světové hudby 2. poloviny 20. století amerického hudebního skladale a hudebníka Franka Zappy (plným jménem Francis Vincent Zappa) a dnes je to přesně 18 let od jeho předčasné smrti na rakovinu prostaty. Jeho hudba je živým důkazem toho, že veškeré škatulkování na žánry a dělení na hudbu uměleckou a zábavnou je hloupost. On sám strhal všechny hranice a jednou provždy řekl světu, že je jen dobrá a špatná hudba. A že dobrá hudba obsahuje i jiné než jen hudební sdělení. A jestli k tomu použil rockové, jazzové, klasické, countryové aranžmá, dechovku nebo hospodský šraml je vedlejší.
Já sám jsem se s jeho nahrávkami poprvé potkal ve svých 16ti letech a měl jsem štěstí, že to byla tehdy ještě relativně nová deska Sheik Yerbouti z roku 1979 (je nutno si uvědomit, že sehnat v komunistickém Československu zahraniční desku nebylo pro chudého studenta právě jednoduché a většinou se to podařilo vždy až s určitým časovým odstupem, a to ještě formou zápůjčky na pár hodin a chvatného pořízení magnetofonového záznamu). Toto album je přes všechny své nesporné hudební kvality k necvičenému uchu posluchače vlídné, skladby ucelené bez extrémních rytmických, melodických či stylových střihů. Už jsem jeho hudbu nikdy neopustil, postupně jsem se seznámil s celou tvorbou, byla mi blízká, aniž bych rozuměl o čem zpívá. O to větší bylo mé překvapení, když jsem díky zvládnutí angličtiny začal chápat jeho texty i promluvy k publiku na koncertních záznamech a nalézal v nich svůj vlastní způsob vidění a glosování světa. Oba jsme Střelci. Díky Zappově průpravě jsem časem začal poslouchat hudbu Stravinského, Janáčka, Martinů…
První album Freak Out! vydal již v roce 1966. A do konce dekády jich stihl vydat dohromady 7. V tomto zběsilém tempu pokračoval celá 70. léta, kdy vydal 19 alb včetně 5ti živáků. K této produktivitě mu vedle jeho workoholismu napomohla jeho originální metoda tvorby. Již velmi záhy s sebou na koncertní turné vozí mobilní studio a ze všech koncertů pořizuje záznam. Následně ve studiu použije nahrané pásky jako základ, některé nástroje vynechá, něco dotočí a hotovou skladbu zařadí na album. Nebo vezme například bicí z jedné nahrávky, basovou linku z jiné nahrávky, jedno zrychlí, druhé zpomalí a vznikne mu dialog dvou nástrojů, který se nikdy neodehrál. Již zmiňovaná deska Sheik Yerbouti vznikla téměř celá na koncertech, ale posluchač to pozná až na závěr poslední skladby Yo´ Mamma, kdy Zappa stručně představí kapelu a poděkuje se, zahrají poslední akord a publikum spustí aplaus. Do tohoto okamžiku mohl být posluchač přesvědčen, že poslouchá studiovou nahrávku, pokud si nepřečetl booklet desky, kde Zappa poměrně podrobně popisuje, na kterém koncertě nahrávka vznikla a jakým procesem byla následně pro album upravena.
V 70. letech Zappa autorsky dozrál ve skvělého skladatele i aranžéra a zároveň se jeho skupina (nejprve Mothers of Invention a posléze jen doprovodný bezejmenný band) stala líhní skvělých instrumentalistů. Všichni muzikanti, kteří prošli Zappovou školou se sice shodnou na téměř tyranské náročnosti a preciznosti autora při zkouškách, ale ze všech Zappových spoluhráčů jsou ve světě hudby uznávaná jména (Steve Vai, Adrian Belew, Terry Bozzio, Jean Luc-Ponty, George Duke a mnoho dalších). Říká se, že když Robert Fripp hledal kytaristu pro novou reinkarnaci svých King Crimson, kdosi mu doporučil jakéhosi Adriana Belewa. Nikdy o něm předtím neslyšel. Pak mu ale řekli, že hrál pro Franka Zappu. Aha, tak toho beru, prohlásil. Oba spolu hrají v King Crimson bezmála 30 let...
CITY OF TINY LITES
Zappa sám nepatří řekněme mezi hráčskou kytarovou špičku, je rychlý, ale na rozdíl od toho co nazýváme virtuozní hrou na elektrickou kytaru, nejsou jednotlivé zahrané tóny ostře ohraničené, tak, jak to vidíme u skutečných mistrů, kompenzuje to však promyšleností jednotlivých kompozic, kdy většinou kytarové sólo má své přesné místo a účel. Zappovi velmi zvláštním způsobem na jednotlivých albech funguje dramaturgie. I když se většinou nejedná o tzv. „koncepční alba“ v původním smyslu tohoto novinářského termínu, jednotlivé desky drží neuvěřitelně pohromadě. Nepovede se vám vyrobit vlastní výběr skladeb na jedno CD „do auta“, aniž by nebylo velmi silně poznat, že se jedná o slepeninu z více alb. Každé album má prostě svůj zvuk a spojením skladeb z různých alb vytvoříte velmi nekompaktní celek.
V 80. letech Zappa vydává méně studiových desek, některé z nich nahrál téměř sám na synclavieru, ale o to více vytěžuje svůj koncertní archív ať už standardními záznamy koncertů nebo tématickými (a občas i neposlouchatelnými) kompilacemi – např. Shut up ´n play yer guitar, která sestává výhradně z na koncertech nahraných kytarových sól. Hodně se věnuje komponování, remasterování a digitalizování starých nahrávek a uspořádávání vlastního katalogu. Jeho tvorba stále více sklouzává k vážné hudbě, aby poslední roky před smrtí sklízel vavříny na světových koncertních pódiích spolu s 25ti členným komorním tělesem Ensemble Modern (nediriguje ani nehraje, je „jen“ autor hudby). Z koncertního turné existuje záznam v podobě vynikajícího alba Yellow Shark. Formálně vážné prostředí provázející sály a pódia, na kterých se hraje klasická hudba Zappovi nebrání, aby jednou ze „skladeb“ koncertu byl umělecký přednes amerického imigračního formuláře a to ďábelskou angličtinou se silným německým přízvukem, který přednesu dodává škrobený (řekl bych až „švabachový“) byrokratický rozměr.
ENSEMBLE MODERN: DOG BREATH VARIATIONS/UNCLE MEAT
Tím se dostáváme k dalšímu rozměru Frankovy tvorby. Pro plné pochopení Zappy je potřeba si uvědomit, že nad invenčně zkomponovanou, pekelně obtížnou a precizně zahranou hudbou se vždy vznáší Zappův ironický škleb, orámovaný jeho hustým knírem a muškou pod spodním rtem. Ústředním tématem jeho hudby je nemilosrdné trefování se do lidské hlouposti, pokrytectví, hamižnosti, prudérnosti, krutosti, malosti, umělecké banality a lacinosti, vládní propagandy a zlovolnosti a tuposti byrokracie. Prostředky, které k tomu volí, jsou mnohdy extrémní včetně vulgarit, obscénností, nechutností a „kruťáren“ ať už obsažených v textech nebo předváděné na pódiu. Za všechny příklady jeho pódiových nehudebních výkonů stojí zmínit scénu z počátku 70. let, kdy Zappa s improvizující kapelou v zádech vytáhne panenku a před očima všech diváků ji začne nelítostně demolovat, odřezává jí údy, vydloubává oči, rozpárá ji trup a vše doprovází komentářem: „A to je nic proti tomu co s vámi udělá naše vláda ve Vietnamu“. V závěru výstupu si nechá zapnout světla, aby si na diváky posvítil. Přímo pod pódiem sedí kluk ve vojenské uniformě a pláče… Zappa výstup okamžitě ukončí. Opačným výrazovým prostředkem pak je používání bizarních eufemismů, aby poukázal na sterilitu amerických sdělovacích prostředků, zejména rádia a televize. Všechny tyto prvky nejsou nikdy používány prvoplánově, Zappa jedná vždy velmi promyšleně a přes extrémnost používaných uměleckých prostředků Frank sám v žádném případě nikdy nebyl ani extremista ani vulgární či obscénní úchyl. Jeho soukromý život neprovázely žádné skandály, se svou ženou Gail má po 26 letech manželství 4 děti. Kromě tabáku, který považuje za zeleninu, nikdy nepoužíval žádné vnější stimulanty pro rozšíření vědomí a zvýšení kreativity, protože té měl na rozdávání.
Také nikdy nebyl apolitický. O centrální americké vládě neměl žádné iluze, ať byli na koni republikáni nebo demokraté. Velmi dobře si uvědomoval to, jak propaganda a média na pokyn centrální vlády od druhé světové války neustále vytváří obraz vnějšího nepřítele, aby se vyděšeným lidem dalo snáze vládnout. Sergio Leone tuto premisu dovedl ve filmu Tenkrát na západě do extrému, když Henry Fonda prohlásí po vyvraždění nepohodlné irské rodiny, že „lidi jsou nejvíc vyděšení, když jsou mrtví“. Jenže takoví zase neplatí žádné daně. A takové vláda nepotřebuje.
Zappův názor je v tomto směru více než srozumitelný: „Proč tolik Američanů, kteří uctívají svobodu a demokracii, podporuje - dokonce vyžaduje - opatření, vykonávané jejich vlastní vládou, která nesou výraznou podobnost s komunismem ve starém stylu Krutého imperia?? Jsme doopravdy tak nevýslovně pitomí? ... Komunismus nefunguje, protože není v souladu s lidskou povahou. Nestane se nám jednoho dne, že se probudíme a zjistíme, že toto tvrzení je stejně pravdivé, když ho vyslovíme o konceptu západní demokracie? ”
Bylo by zajímavé sledovat Frankovy názory na pečlivě vyrobený „terorismus“, který nahradil hrozbu komunismu a na to jak strach z něj pomáhá účinně likvidovat občanské svobody. Sám Frank se v 80.letech angažoval proti záměru iniciativy kongresmanských paniček označovat hudební nosiče nálepkami „věkové vhodnosti“ jaké se dávají na filmy, aby byly děti a mládež uchráněny od „závadných textů“. Záznamy slyšení na toto téma najdeme na albu „Frank Zappa meets Mothers of Prevention“ [FZ se setkává s matkami prevence]. Nejen na téma ničení občanských svobod a zavedení cenzury vytvořil počátkem 80. let rockovou operu Joe´s Garage (prorocky několik let před kampaní „matek prevence“), kde hlavní metaforou likvidace svobod je zničení rockové hudby a kriminalizace rockových muzikantů. Ústřední postavou a průvodcem je všudypřítomný šeptající Centrální šroubovák.
Na této desce najdeme i Zappovo vyznání o jeho životním postoji k hudbě. Jedna z postav (Mary – obšťastňovatelka bedňáků rockové kapely na turné - v autobusu - a vítězka soutěže mokré tričko) pronáší následující monolog:
Informace není znalost
Znalost není moudrost
Moudrost není pravda
Pravda není krása
Krása není láska
Láska není hudba
Hudba JE TO NEJLEPŠÍ!
Rocková opera Joe's Garage se téměř 30 let po svém zkomponování a nahrání dočkala i svého pódiového zpracování. The Open Fist Theatre v Hollywoodu ji uvedl ve světové premiéře v listopadu 2008. Bůh ví, že je dnes ještě aktuálnější než v době svého vzniku.
V posledním Zappově Interview, kdy je Frank ještě jakž takž při síle, ale už zná svůj osud, se ho reportérka ptá, co říká na to, jak jej nazývají v tisku
- Rocková legenda?
- To je ubohost.
- Testovací pilot posouvající hranice?
- Nějak se mi v tom nelíbí to militaristické aroma
- Srandista?
- Jen pro pár lidí
- Excentrický génius?
- Excentrik ano, génius …. možná
- Jak bys chtěl, aby si tě lidé pamatovali?
- To není důležité. Proč být vůbec vzpomínán? Ti co chtějí, aby si je pamatovali, jsou lidi jako Reagan a Bush [starší, pozn. autora]. Utrácejí na to hromady peněz a dbají o to, aby ta vzpomínka byla prostě úžasná.
Existují ještě jedny záběry Franka Zappy. Těsně před smrtí. Každého, kdo jej má rád z nich bolí srdce. Oduševnělá tvář a jiskřící chytré oči jsou pryč. Místo nich vidíme ztrápenou bolestnou masku umírajícího starce. Bylo mu v tu chvíli necelých 53 let.
Když po revoluci přijel Frank na pozvání Michaela Kocába do Prahy, zažil asi nečekaný šok z toho, kolik lidí si jej tady váží a jakou je zde celebritou. Plný rozměr své pozice v České kotlině si asi uvědomil, když na párty pořádané na jeho počest, podepisoval v úžasu a s vlhkýma očima jedné undergroundové máničce častým používáním omatlanou a odrbanou složku s českými překlady svých textů. Na druhou stranu zažil asi nejkratší kariéru zástupce české kultury v USA. Pár dnů poté, co jej o vykonávání této funkce prezident Havel požádal, přiletěl do Prahy cestou z Moskvy jakýsi kongresman a upozornil Havla, že buďto chce česká vláda dělat byznys s americkou vládou anebo s Frankem Zappou.
Jeho synové Dveezil a Ahmet přivedli otcovu hudbu zpět na pódia. Dali dohromady kapelu částečně složenou z bývalých Frankových spoluhráčů, objíždějí svět a hrají ve výborné formě jeho muziku. Na prvním pražském koncertu se Dveezil podivoval, kolik je v publiku mladých lidí, protože v USA se po Frankově smrti nad jeho hudbou, nad jeho názory i odkazem zavřela voda a dnešní mladí lidé, kromě uzounké vrstvy hudebních fajnšmekrů, už jeho jméno ani hudbu neznají. Koncert Zappa plays Zappa jsem viděl a slyšel, bolševikovi ale nikdy neodpustím, že mi ostnatým drátem znemožnili vidět hrát naživo i Zappu seniora. Svůj vztah k němu celý svůj dospívající a dospělý život realizuji na dálku, prostřednictvím nemalé hromady audio a video konzerv a pár monografií o něm.
ZAPPA PLAYS ZAPPA: ZOMBY WOOF (Steve Vai solo)
A tak jsem Zappův odkaz předal další generaci. Už jej poslouchají sami od sebe. Jejich způsobem. Má drahocenná cdčka si převedli do svých kompů a ipodů. A to je v pořádku. Sám jsem jeho hudbou obklopen téměř neustále, vždy znova a znova jsem chytrými, náročnými a mnohotvárnými skladbami zcela uchvácen, pokryt husí kůží od hlavy až k patě. Drtivá většina hudební produkce světové pop kultury vypadá vedle jeho hudby jako rozšlápnuté a po chodníku rozmazané hovno. Krmě pro lidi z umělé hmoty.
Nikdy na Franka nezapomenu. Chybí tady. Jeho intelekt, jeho kreativita, jeho dovednost vidět svět z nečekaných úhlů, jeho ostrá ironie a zejména jeho schopnost tvořit Hudbu – to nejabstraktnější a přitom nejsrozumitelnější umění. A TO NEJLEPŠÍ. Je pohřben ve Westwoodu, Los Angeles v neoznačeném hrobě. Zapalte s námi virtuální svíčku na jeho památku a poslechněte si poslední kytarové sólo z opery Joe's garage, které dle slov Centrálního šroubováka znělo jen v Joeově hlavě. http://www.zappa.com/flash/dec4/
