Člověku, který toho má za celý život naposlouchaného tolik jako já, se už často nestává, že jej něco zcela uchvátí. Na druhou stranu to mám ale s paní Hudbou zařízeno tak, že proniká, mrcha, až do nejhlubších zákoutí mé duše a tam hladí, drásá, píchá špendlíkem do nervových zakončení, ježí, polévá mrazem, rozesmívá, rozněžňuje, rozplakává. O to větší bývá překvapení, když na ni narazím neočekávaně.
A přesně to se mi stalo před pár týdny v banskobystrickém hudebním Klubu 77. Moje přítelkyně takhle zavolala, jak si voláme i několikrát denně a sdělila mi, že v pátek jdeme na koncert na jakousi slovenskou skupinu, prý Persona Grata. Tak jsem ji ještě nahnal, ať udělá minimálně rezervaci, či lépe rovnou koupí lístky. V klubu jí s typicky slovenskou pohodovostí sdělili, „že také čosi nerobia, ale že s lístkami nebude najmenší problém“. A tak jsme vyrazili bez lístků a bez rezervace.
Nutno podotknouti, že o kapele jsem do té doby neslyšel. Říká se, že kvalita se prosadí sama, ale v době přehršlí se může stát, že to dobré se neprodere horami Ba Ba (banálního balastu) na prosluněné místo a zůstane našim zrakům a slechům skryto. A proto jsem se rozhodl, že tomu prodírání malinko pomohu, jsa zasažen buditelským syndromem.
Když pominu, že flétnistka a vokalistka skupiny (ač muzikantsky výborná) se většinu času tvářila, že tam vlastně není a že zvukař, jako zvukaři všech kapel, pobírá částečný invalidní důchod na minimálně třicetiprocentní ztrátu sluchu a že tedy zvučí na svou úroveň slyšitelnosti, což způsobuje značné zkreslení ve fortissimech a občasné pískání mikrofonů, tak to, co předvedl tento sextet (2 kytary, basa, bicí, klávesy, flétna) na pódiu před cca stovkou posluchačů (chalani mali s tými lístkami pravdu) mi vyrazilo dech. Před mýma očima se hrál progresivní rock světové úrovně, při hlubším poslechu odhalující inspiraci například v tvorbě King Crimson 90. let, za některá kytarová sóla by se nemusel stydět ani náš Radim Hladík. Velmi dobrý sólový zpěvák Martin Stavrovský ve vypjatých pasážích přecházel až k heavy metalovému zpěvu, hráč na klávesové nástroje Matej Mikloš, evidentně bavič kapely, každičkým úhozem prozrazoval svou klasickou průpravu. Mimochodem Miklošovo jazz-rockové (naživo zní jazzověji než z nahrávek) trio Sisterhood of Klangpedal (basa, bicí, klávesy) velmi příjemně předskočilo hlavní program.
A tak už teď o skupině Persona Grata vím, že existují od roku 1999, ale teprve loni nahráli první album Reaching Places High Above a hned byli ve své rodné zemi nominováni serverem Hudba.sk v kategoriích Objev roku a Album roku. Že často hrají na významných světových festivalech a že na konci února tohoto roku vystoupili na festivalu Progressive Nation at Sea na Floridě a to na přímou žádost samotného Mika Portnoye (sic!) bývalého bubeníka Dream Theater. Zde si zahráli po boku skupin jako Transatlantic, Spock´s Beard či Jona Andersona (legendárního zpěváka Yes).
Zase se mi jednou potvrdil dlouholetými zkušenostmi podložený názor, že slovenská populární hudba má v průměru vyšší úroveň než ta česká, kde je příliš mnoho těch, kteří chtějí v prvé řadě být slavní a vydělávat balíky, čemuž dávají přednost před poctivou, kvalitní a pokornou tvorbou (apoštolem těchto ubožáků je Michal David).
Těm kdo mají rádi náročnější bigbít, tuto skupinu vřele doporučuji. Kapela svou hudbou jednoznačně aspiruje na světové renomé. V našem středoevropském prostoru v rockovém žánru věc vcelku nevídaná (zatím na světové scéně bodovali spíš jen protagonisti world music – Bittová, Hradišťan, Viklický-Lapčíková). Velmi dobre, Slováčikovia moji (jak by řekla blahé paměti paní Katarína Kolníková z Radošínského naivného divadla), aj organizačne (dodal by koalák Nigel z Divočiny)
A nějaké ochutnávky:
http://www.youtube.com/watch?v=PPT14jcBVU8
http://www.youtube.com/watch?v=aCNcO9B5UgY
http://www.personagrata.sk
http://bandzone.cz/sisterhoodofklangpedal
