Muž a žena ... ve vlaku

Jel jsem pracovně do Prahy. Od té doby, co z Ostravy do Prahy jezdí 28 expresů za 24 hodin se nenamáhám trmácet po přetíženém tankodromu D1. Autem si hezky dojedu na nádraží a pak hurá na vlak. Nejinak tomu bylo i nyní. Byl to normální expresní vlak s kupéčkovými vagóny.

Usadil jsem se k jednomu pánovi mého věku a podobné fyziognomie do kupé a začali jsme dřímat. Naše oddělení bylo v tom okamžiku hájemstvím testosteronů, což se ještě zesílilo, když k nám v České Třebové přistoupil jakýsi mladý muž. Tato jednotnost byla narušena až v Pardubicích, kdy se v kupé objevila žena v červeném koženém kabátku. Stále jsme ovšem byli v převaze. A pak se to stalo. Přišel Kolín a do našeho oddělení vstoupily dvě mladé ženy. Skoro ještě dívky.  A naše kupé se proměnilo v harmonický, genderově vyvážený kus světa. A nejen to. Harmonie byla umocněna symetrickým rozesazením. Maně jsme vytvořili dvě sendvičové struktury. Na jedné straně byla jedna žena mezi dvěma muži, na druhé straně muž mezi dvěma ženami. Jakoby sama příroda, navzdory zákonu entropie hledala vyváženost a souměrnost (mimochodem zajímalo by mně, jak by nějaký zarytý darwinista, což je představitel teorie, která je prezentována jako „stále platná“, místo aby po pravdě říkali „dosud nepotvrzená“, tak tedy jak by takovýto vědec vysvětlil, že se vždy rodí přibližně stejný počet mužů a žen a že když se ten poměr vychýlí například v důsledku války, která vybije muže na bojištích, tak že se ten poměr zase vcelku rychle vyrovná).

Symetrie a vyváženost našeho kupé byla tak do očí bijící, že by se sám eurokomisař Špidla tetelil rozkoší. Určitě by jej ten pohled inspiroval k započetí obrovského projektu za stovky miliónů Eur, který by si kladl za cíl vytvořit takové podmínky v hromadné dopravě, aby rozesazení pasažérů vytvářelo harmonické, genderově vyvážené obrazce. Za tímto účelem bude muset každá společnost zabývající se přepravou osob vytvořit pozici genderového harmonizátora do každého dopravního prostředku. Takový harmonizátor se bude starat o to, aby si lidé nesedali ve vozech nahodile, ale aby vytvářeli symetrické, genderově vyvážené obrazce a to v každém okamžiku přepravy. To znamená, že když někdo půjde za jízdy na toaletu, genderový harmonizátor okamžitě zajistí přeskupení cestujících do vyváženého obrazce a po návratu z toalety je vrátí do původního rozesazení. V první fázi by se jednalo o harmonizaci každého oddělení dopravního prostředku (ve vlaku jde o kupé) samostatně, ve druhé fázi by se harmonizoval celý vagón, tedy i kupé navzájem mezi sebou do složitějších struktur a ve třetí fázi by harmonizátoři pracovali s celým vlakem najednou. Určitě na to bude i softvér. Toto opatření sice prodraží jízdné, ale koho to v bruseli zajímá. A cestující si nebudou moci dělat pohodlí tím, že se v poloprázdném voze usadí do prázdného kupé, ale zase nám to zvýší zaměstnanost a nenásilně si budou lidé na myšlenku genderové vyváženosti zvykat. Nádherné plááányyyy. Kdyby se někdo odmítal účastnit tohoto procesu, bude vyloučen z přepravy a v případě recidivy bude v trestních řádech evropských zemí zaveden trest odnětí svobody až na 1 rok za zločin vzpírání se genderové vyváženosti.

Ale zpět k našemu kupé mezi Kolínem a Prahou. Jedna z mladých žen si vytáhla časopis. A ne jen tak ledajaký časopis. Byl to jeden z těch úžasných lesklých magazínů, které jim sdělují jak žít, jak myslet, jak uspokojit chlapa, jak zničit chlapa, jak masturbovat a další užitečné rady. Na titulní stránce byla fotka krásné Penélope protažená fotošopem. Nechápu. Penélope je přece nádherná i bez fotošopu. Nad jejím pravým ramenem v rámci kadeří kryjících pravé ucho se skvěla sugestivní otázka: „Ničí feminismus muže?“. Až mi jí chuděrky čtenářky zabylo líto. Nejenže si touto četbou dělá z mozku kadeřavý salát, ale navíc jí tvůrci časopisu podsouvají naprosto špatně formulované otázky. Skutečnost se má totiž tak, že feminismus ničí především ženy. Feminismus měl skončit jakmile dosáhl občanského zrovnoprávnění žen. Jeho dnešní podoba chce ženy připravit o to nejdůležitější co mají: O jejich ženskost a o jejich ženství. To první je o jemnosti, křehkosti, půvabu, citlivosti, o tom všem co je odlišuje od mužů a co způsobuje, že chlapi v přítomnosti ženy mění chování, odkládají hrubost a startují galantnost a potřebu ochraňovat. V některých probouzí dokonce básníky či objevitele. O tohle všechno feminismus ženy okrádá. To druhé je o nejposvátnější roli, kterou žena má. O schopnosti nosit v sobě život, přivést jej na svět a pečovat o něj. Tohle se feminismus pokouší v ženách vykořenit. Snaží se jim namluvit, že to je vlastně problém, kterému je nejlepší se vyhnout. Snaží se jim namluvit, že mezi nimi a muži vlastně není žádný rozdíl. Naštěstí ten vyšší zákon v nás se nedá ošidit. Nedávno jsem četl výsledky průzkumu, tuším z Velké Británie, který prokázal, k velké zuřivosti aktivistek, že drtivá většina žen dává přednost rodině před kariérou, dokonce by nejraději ani nepracovaly. Nány pitomý. A ty aktivistky se spolu s celou mediální frontou tak snaží to změnit. Kdyby tak věděly, že ti, kteří do feministického hnutí lijí nejvíce peněz, sami udržují ve svých rodinách tvrdý patriarchát…

Na zpáteční cestě jsem jel pendolínem. Rozesazení v „letadlových“ vozech bylo nevyvážené až hrůza. Vladimír Špidla by jistě pocítil silný diskomfort, kdyby to viděl. Před mou cílovou stanicí jsem se pobalil a vyrazil ke konci vagónu. Z posledního sedadla před dveřmi na výstupní plošinu se zrovna ze sedadla zvedla mladá žena, postavila se do uličky a začala se upravovat před vystoupením z vlaku. Na hlavě měla černé vlasy, účes bobcut. Nemohl jsem nespočinout pohledem na jejím pozadí. Měla velmi útlý pas a boky měla akorát tak široké, aby si člověk ještě neřekl, že už to pomalu začíná být příliš. Slováci na to mají specifický výraz: driečná (driek je pas). Zkrátka rozdíl mezi pasem a boky  byl výrazný navíc podtržený vhodně zvoleným, v pase probraným oblečením a obepnutými džínami. Prostě nádherný zadek.  Zřejmě si svých předností byla velmi dobře vědoma. Všechno to křičelo do světa: „Jsem zdravá! Jsem plodná!“ Stála ke mně zády, tak jsem se prostě zálibně díval. Nevšiml jsem si, že se neupravuje naslepo, ale že se dívá do zrcadlové fólie nalepené okolo dveří na výstupní plošinu. Všimla si mého pohledu. Sákryš. A byla kurážná. Obrátila se a podívala se mi do očí, jejichž nasměrování jsem bleskově přemístil do jejích. „Co to děláte?“ No co už teď, když si toho všimla: „Dívám se na krásný zadek krásné ženské. Jsem heterosexuál, chápu, že je to dneska vzácnost, ale co s tím naděláte.“ Rozzlobeně se mračila a začala se obracet nazpět. Přece ji nenechám naštvanou: „Teď když jsem to řekl, tak si uvědomuji, že by se mi ta věta líbila více v angličtině.“ Zaujalo jí to, zabrala. Přestala se otáčet a koukla po mně, stále podmračená: „Tak spusťte.“ „Watching the cute butt of the cute woman. I´m heterosexual. I know it´s a rarity these days, but what you gonna do about it.“ Začala se usmívat. A udělaly se jí ďolíčky. A pak jsme vystoupili a každý jsme si šli po svém. Ještě pořád jsme normální. Zaplaťpánbůh.