Přemýšlím nad paradoxy změn. Jak se kyvadlo dějin překlápí z jedné strany na druhou a my se v tom plácáme jako loďka zmítaná v bouři. Když jsem byl mlád, žil jsem v zemi okupované „Rusáky“, což byl hovorový výraz pro Sovětskou armádu, neboli „spřátelená“ a hlavně nikdy nepotrestanými zrádci „pozvaná“ vojska státu, který se nazýval Svaz sovětských socialistických republik.
TO JE TA ZMĚNA VE KTEROU´S VĚŘIL?
Tato země pro nás byla synonymem nesvobody, ostnatých drátů, kterými byla obehnána naše zem. Byla symbolem nedostatku všeho spotřebního. Symbolem indexových knih, indexových filmů, indexových umělců. Byla symbolem politických procesů a justičních vražd. Byla pro nás nositelem odporné ideologie. V roce 1989 jsem tuto zemi s radostí odsunul do šrotu historie a těšil se, že už bude všechno jinak.
Uplynulo 23 let, během nichž jsem postupně ztrácel iluze. Dnes je země, která pro nás nevědomé byla majákem svobody a demokracie, Spojené státy americké, zemí, která žádá Rusko o vydání uprchlého whistleblowera s příslibem, že „ho nebude mučit, ani ho nepopraví“. Neuvěřitelný slib. Onen whistleblower uprchl do Ruska, které je de iure následnickou zemí onoho zatracovaného CCCP, aby tam požádal o politický azyl před zemí, která byla druhdy symbolem svobody. Onen whistleblover zveřejnil písemné důkazy o veřejném tajemství, totiž, že ona nejsvobodnější země na světě fízluje jakoukoli elektronickou komunikaci nejen svých vlastních občanů, ale i většiny obyvatel spřátelených zemí. Ve jménu svobody a bezpečnosti. Zřejmě by se měla tato země přejmenovat na Spojené Stasi Americké, United Stasi of America.
Vojenský pakt, jehož jsme se ochotně a s úlevou stali součástí, humanitárně bombarduje bratrskou zemi v rozporu s mezinárodními zákony, bez mandátu, tedy coby agresor a naše země tomu svinstvu poskytuje logistickou podporu. Česká Židovka v pozici ministryně zahraničí USA, se aktivní koordinací válečných a diplomatických kroků odvděčuje zemi, která ji a její rodinu za 2. světové války zachránila před nacisty. Tzv. demokratické země zřídí v Haagu politický soud, který organizuje politické procesy s politiky protiprávně vybombardované země a tito politici v celách tohoto soudu záhadně umírají, zatímco na svobodě umírají pro změnu svědci, připraveni svědčit proti zločincům, kteří byli nápomocni při lámání odporu této země.
Naši noví spojenci dále válkami vyhlášenými i nevyhlášenými rozvracejí země, kde lidé žili v klidu bez obav o zítřek. Spřátelené státy na příkaz nejdemokratičtější země světa donutí přistát letadlo s diplomatickou imunitou, na jehož palubě se nachází hlava suverénního státu, a prohledají ho. Poruší tím mezinárodní zákony a úmluvy. Nejsvobodnější země světa po vlastními pollitiky a tajnými službami zinscenovaném teroristickém útoku namířeném proti vlastním lidem začne schvalovat zákony, likvidující ve jménu bezpečnosti jednu ústavní ochranu občanů za druhou. Z jednoho z nejúžasnějších dokumentů sepsaných člověkem, Ústavy Spojených států, se stal kus toaletního papíru. Země, které deklarují jako jednu z hlavních konstitučních hodnot své existence vládu práva opakovaně dokazují, že na právo serou.
A já se ptám, jak se nám to přihodilo, že po 41 letech, kdy jsme patřili ke špatné části světa, jsme přešli na druhou stranu a po čtvrtstoletí zjišťujeme, že jsme zase nebo možná stále ještě na té špatné straně? A je v dnešním světě vůbec někde ta správná strana? Svou krátkou úvahu zakončím vskutku trefnou a u nás docela aktuální anekdotou: Proč v USA nemůže být žádný státní převrat? Protože na jejich území není žádná americká ambasáda. Ať žije jeho excelence Norman L. Eisen!
