Bardové: Úsvit projasněných lidských duší

Má milovaná severní Morava, konkrétně oblast, kde se setkávaly čtyři kultury: česká, slovenská, polská a německá - Slezsko, byla vždy místem, kde tvrdé podmínky pro život vytvářely prostor pro zrození lidových pěvců. Oč drsnější bylo každodení získávání chleba o to více prostoru zůstávalo pro lyriku. Naši básníci vyzpívávali bolest prostého lidu z nitra svých duší. Všichni byli výjimeční svou prací s jazykem, se slovy i s tóny.

NAVZDORY BÁSNÍK ZPÍVÁ

Tradici začal Petr Bezruč v dobách počátků těžkého průmyslu na Ostravsku. Na poli hudby pokračoval ve zpěvu rodák z beskydského předhůří Leoš Janáček. Prvním skutečně zpívajícím bardem byl Karel Kryl, který v dobách komunistického útlaku, v souladu se svým svědomím skutečně věřícího člověka, s mírností, statečností a vnitřní silou opravdového křesťana, sděloval svému národu Pravdu a nepřestal s tím ani v době, kdy se na kratičkou chvíli mohlo zdát, že se věci obracejí k lepšímu. Jeho předčasné úmrtí jej umlčelo a tak mu nehodní představitelé nového pořádku, když už se nemohl bránit, připíchli na bezdechou hruď metál. Včera by se dožil 70ti let. Na jeho odkaz v době agónie komunismu bezprostředně navázal Jarek Nohavica, který svou schopnost zpívat musel zaplatit vykoupením ze spárů démona alkoholu i podlehnutím lidské slabosti, když bylo zapotřebí pevné odvahy. Odkaz všech slezských bardů stále rezonuje v myslích a srdcích lidí nejen v naší zemi.

Následující dojemný příběh je o Bardech. Jeho nejdůležitější sdělení spočívá v naději. Tou nadějí je probouzení lidstva z temných snů, ve kterých bytosti světla - Člověka - uvěznily a zotročily síly Zla:

Ještě dlouhou dobu před narozením Krista žili na Zemi lidé, naši praotci, kteří se jmenovali Keltové. Svým moudrým učitelům říkali Druidové. Před jejich znalostí materiálního a duchovního světa se mnohé národy skláněly s úctou. V přítomnosti Druidů vojíni Keltů nikdy nesáhli po zbrani. Pro získání titulu základního stupně Druidů bylo zapotřebí dvacet let se individuálně učit u Velkého duchovního učitele – druidského kněze. Tomu, kdo dostal vysvěcení, říkali „Bard“. Měl morální právo jít mezi lidi a zpívat. Pomocí slov vytvářet obrazy uzdravující duše. A svou písní naplňovat lidi Světlem a Pravdou.

Keltové byli napadeni římskými legiemi. Poslední boj se konal u řeky. Římané uviděli, že mezi keltskými vojíny chodí ženy s rozpuštěnými vlasy. Římští vojevůdci věděli, jsou-li tyto chodící keltské ženy přítomny, musí mít šestinásobnou početní převahu, chtějí-li nad Kelty zvítězit! Ani zkušení římští vojevůdci, ani dnešní badatelé historici nemohou pochopit-proč? A podstata tkví v těchto neozbrojených ženách s rozpuštěnými vlasy.

Římané postavili vojsko devětkrát převyšující počet Keltů. Přitlačená k řece se bránila poslední rodina Keltů. Stáli v půlkruhu a za jejich zády mladá žena kojila maličkou holčičku a zpívala. Mladá matka zpívala světlou, ne smutnou píseň, aby nevzbudila v duši děvčátka strach a smutek, aby s ní byly světlé obrazy. Když se holčička odlučovala od mateřské prsní bradavky, jejich pohledy se setkávaly, žena přestávala zpívat a pokaždé laskavě pojmenovávala dítě Bardou. Zmizel bránící se půlkruh. Před římskými legiemi stál na stezce, vedoucí ke kojící ženě, zakrvácený mladý Bard s mečem v rukou. Otočil se k ženě, podívali se jeden na druhého a usmáli se. Zraněný Bard vydržel nátlak Římanů, až dokud žena nesešla k řece, položila maličké děvčátko do loďky a odrazila ji od břehu. A pak poslední silou vůle hodil vyčerpaný Bard k nohám mladé ženy svůj meč. Ona jej zvedla a v průběhu tří hodin nepřetržitě bojovala na úzké stezce s legionáři, aby je nepustila k řece. Legionáři byli unavení a střídali jeden druhého. Římští vojevůdci to udiveně pozorovali, ale nemohli pochopit, proč zkušení a silní vojáci nemohou způsobit ani škrábnutí na těle ženy?Ona bojovala čtyři hodiny. Pak shořela. Její plíce vyschly dehydratací. Z popraskaných krásných rtů, které nedostaly ani kapku vody, kouřila se krev. Když se pomalu spouštěla na kolena a padala, stačila ještě poslat slabý úsměv za loďkou a malinkou budoucí zpěvačkou – Bardou, kterou unášel proud řeky. A také za svým zachráněným slovem a obrazem, odlétajícím skrz tisíciletí k dnešním lidem. Podstata člověka není jen v těle. Nesmírně důležitější a významnější jsou neviditelné city, dychtění a pocity, které se jen částečně odrážejí v materiálním světě jako v zrcadle. Holčička Barda se proměnila v slečnu, pak ženu a matku. Žila na Zemi a zpívala.

Její písně darovaly lidem jen světlé emoce a jako všeuzdravující paprsek rozptylovaly duševní smutek. Mnoho životních překážek a útrap se snažilo zhasit pramen tohoto paprsku. Neviditelné temné síly snažily se dostat k němu, ale nemohly porazit jedinou překážku – stojící na stezce. Podstata člověka není v těle. Vyčerpaný Bard poslal do věčnosti úsměv světla své duše, odrážeje světlo neviditelné lidské podstaty. A hořely plíce mladé matky, držící meč, kouřila se krev z jejích rtů, které pochytily světlý úsměv Barda… Pochop. A uslyš zvonění neviditelného Bardova meče, který zadržoval nápor zla a tmy na stezce k duším jeho budoucích potomků. Kdo z žijících dnes je přímým potomkem té kojící matky a dívky – zpěvačky Bardy? Vojína Barda bojujícího na stezce. Kdo na tohle mohl zapomenout, čí je to rod?  Tisíce kytarových strun se teď chvějí pod prsty dnešních bardů.  Jejich duše… zpočátku chvějící se plamínek zajiskřil jenom v jedné duši a zachvěla se slaboučká kytarová struna, pak to pochytily a ozvaly se duše ostatních. Brzy hodně lidí uslyší jejich písně. Oni – bardi – pomohou uvidět nový úsvit. Úsvit projasněných lidských duší. Uslyší jejich písně. Nové písně, jitřní.

Příběh Zvonící Bardův meč je z knihy Vladimíra Megreho: Zvonící cedry