Až budu starej, sednu si a budu naslouchat

Když máte chuť jíst – něco si uvaříte, nebo někam zajdete. Když máte chuť zpívat – otevřete pusu a už to jede. Když máte chuť objímat - rozpřáhnete ruce. A když máte chuť naslouchat – sednete si někam, kde jinej mluví.

A já se ze začátku května dostal do domu, kolem kterého je krásně upravená zahrada a kterej vevnitř voní po omajdě s knedlíkama a nástěnka v hale domu vypráví o tom, jak se tady žije.

Ten dům se jmenuje Nová Slunečnice a v její záři tady žijou babičky a dědečkové, kteří potřebují péči, kteří potřebují společnost, kteří se navzájem potřebují s ostatními a doma jim už bylo buď příliš těsno nebo lehce smutno.

Pozvání k návštěvě domu jsem dostal od Heleny a Mirky, dvou ženskejch - který kromě svých rodin a práce - najdou čas, aby ten příjemnej klid v domě v Praze Čimicích občas „prošťouchly“ nějakou zábavou pro klienty Slunečnice.

A tak jsem dojel, koupil si v místním kiosku láhev vody bez bublin a po schodech jsem se dostal k velkému sálu v prvním patře, kde si „nájemníci“ ze Slunečnice užívají „kultúru“.

Byl jsem jako ten, co bude číst, upozorněn na to, že se při tomto čtení musí číst s velmi jasnou artikulací a nahlas, protože sluch pomalu z uší nájemníků odlítává jako jarní motýli.

Do kulturního sálu se vyštramanděné dámy a fešáčtí pánové slézali velepomalu. Ukázali mi, že spěchat není nutné. Usazovali se jeden po druhém do židlí vyřazených jako při divadelním představení. V každém z obličejů bylo očekávání a já v nich navíc zahlédl zvědavost a výzvu. Výzvu nenudit, výzvu pobavit, výzvu nedrmolit a výzvu získat trošku času těch, kteří ho mají dost, ale plácat ho na zbytečnosti opravdu nemusí.

Sednul jsem si před všechny ty „čekající“ na pódium a začal číst. Četl jsem pomalu a nahlas. Četl jsem s pokorou a s chvěním v hlase. Četl jsem slovo od slova, větu od věty a přitom sledoval, jestli je to mé čtení vůbec k čemu...

A bylo!

Ve chvíli, kdy jsem byl asi ve třetině mého vzpomínkového blogu o návštěvách Hygie, kdy si máma „nechala dělat hlavu“ a já byl v kadeřnictví s ní, se pár metrů ode mě rozplakala jedna z babiček.

Nejdřív tak pofňukávala, otírala si do kapesníčku tu nos, tu slzy z očí a povzdychávala a dávala hlavu ze strany na stranu tak, až jí ty slzy v očích nahlas žbluňkaly.

Po chvilce si k plakající paní přisedla Helena, vzala ji kolem ramen a poslouchaly společně.

Dočetl jsem do konce blog „Bohyně z Hygie“ a byl jsem zpocenej až za ušima – jak říkávala moje babička. Netušil jsem, co se stalo. Měl jsem obavu, abych někoho svými vzpomínkami třeba neplánovaně neurazil. … a paní pořád popotahovala a já nevěděl, jestli mám číst dál nebo zmlknout a dát přednost nějaké péči o paní Uplakánkovanou.

Situaci vyřešila Mirka: „Marku, paní ti chce něco říct“, zvolala na mě ze židle v sále.

A pak ta paní vstala, a byla maličká a přitom pěkně stavěná a taky patřičně vyštramanděná byla a s kapesníčkem v ruce mi před všemi ostatními naslouchajícími řekla: „Vy jste to napsal úplně přesně. Já dělala v Hygii kadeřnici přes padesát let a přesně tak to tam bylo! Děkuju vám.“

A sedla si a ještě jednou si utřela nos a nechala se od Heleny zase obejmout a v tu chvíli jsem já začal pomyslně hledat kapesník, protože se mi slzy paní Uplakánkové přemístily do mejch očí a já neviděl na další řádky a slova v nich. A dole pod podiem, na kterém jsem seděl, na mě koukaly další hlavy a škubaly sebou další uši, protože lidi přece přišli proto, aby poslouchali a ne se dívali, jak tu bulí víc jak padesátiletej chlap.

Slzy se ke mně nastěhovaly z celý tý situace – toho názornýho běhu života, co jsem měl pod sebou. Toho mýho proběhlýho života, co mám za sebou. Z té paní, která mi roky prožitými s nůžkama a hřebenem v ruce svým popotáhováním potvrdila, že možná lehce psát dokážu.

A tak jsem se nadejch´ a četl jsem dál a slova jsem pouštěl z pusy ven tak, jak výpravčí vypouští z nádraží připravený vlak.

A babičky a dědové se mnou vyjeli na trať a já jim místo štípnutí jízdenek vyprávěl o mně a mojí mámě a o příbězích, které kolem sebe vídávám.

A pak jsem se rozloučil, pomuchloval se trošku s tou paní bývalou kadeřnicí a když mi dala pusu na tvář, jako by se ke mně vrátila moje babička, kterou od roku 94 líbám jenom do nebe...

Příště pojedu číst do Slunečnice zase a rád. Vidět kolem sebe starší lidi je velice potřebný a krásný. Třeba mezi nima potkáte ty, co by tu už podle všech námi nastavených pravidel neměli být... A nakonec se třeba do podobné „slunečnice“ taky dostaneme a budeme naslouchat...a třeba i slzet.

  Marek Valiček