Když se daří, tak se daří…

Znáte to taky? Když vám na něčem hodně záleží, dlouho na tom pracujete, domlouváte, organizujete a když si myslíte, že je hotovo, začne vše nějak… ehm... kolabovat?  

Tak takhle nějak to bylo v úterý 27. 11. 2018, kdy měla proběhnout konference na téma Senioři z pohledu společnosti, legislativy a státní správy a následná slavnostní vernisáž vybraných fotografií z fotosoutěže MOST MEZI NÁMI - ŽIVOT.

Týdny jsme pracovali. Nejprve připravovali fotosoutěž, pak ji spustili a starali se o to, aby bez problémů běžela. Komunikovali se soutěžícími, porotci, partnery projektu… Zařizovali hodnocení, informovali o dění kolem soutěže, zařizovali tisk fotografií, grafické zpracování. Abychom projektu dodali větší vážnost, domlouvali a připravovali jsme ve spolupráci  s EUŽ, konferenci, pak program vernisáže… bylo to snad milion věcí, ale zvládlo se to :)

Den před dnem “D” bylo vše perfektně naplánováno a nachystáno. Fotografie vytištěny a dodány. Závěsný systém vyřešen. Občerstvení nakoupeno a objednáno.  Každý věděl kdy a kam má přijít. Ať již hosté konference, vystupující v programu vernisáže nebo organizátoři. Každý z týmu věděl co má za úkol. Časový harmonogram na druhý den byl precizně vymyšlen a to tak, aby se stihla nainstalovat výstava, připravit sál, vyzvednout občerstvení a mohla jsem to zvládnout i s dvěma malými dětmi (o ty dvě velké jsem se naštěstí starat nemusela). A nenarušila jsem všemi těmi nutnými přesuny “spací” režim roční dcerky, která se mnou měla celý den absolvovat (aby pak nebyla odpoledne na akci unavená a protivná). Zkrátka vše. Jenže…

Ano - Jenže…

Vlastně to začalo už večer před akcí. Náhle začaly přicházet maily a zprávy s omluvami, že lidé nebudou moci přijít ať již kvůli nemoci, zrušených dovolených ze strany zaměstnavatelů či rodinných důvodů…

“No, paráda. To tam snad budeme s vystupujícími jen my.” blesklo mi hlavou.

Ovšem to nebyl všemu konec.

Ráno odvezl můj manžel do DS Nová slunečnice, kde se akce měla odehrávat, zbalené obrazy, tašky s části občerstvení, džbány na víno a dalších potřebných věcí.

Já jsem pak s holčičkama vyrazila úderem osmé směr Slunečnice s kočárkem (abychom uspaly tu naši mrňavku). Jenže ta malá cácora se rozhodla naše snahy ignorovat. A přestože v jiné dny v tuto hodinu spinká doslova jako miminko, dnes ani náhodou. Pětadvacet minut jsme s Aničkou - mou starší dcerkou - jezdily v pořádné zimě (zrovna ten den začalo mrznout) kolem Slunečnice, než konečně zabrala. A to vše jen proto, aby se vzbudila IHNED  po příjezdu do kulturního sálu, kde jsem měla instalovat výstavu. Ano, Murphyho zákony fungují spolehlivě.

Do toho mi zvonil telefon: “Helčo, ja to na tu půl devátou nestihnu. A nevím jestli to vůbec stihnu na desátou. Před školkou mi vykradli auto. Rozbili okýnko… čekám na policajty.”

To byla Andy, kamarádka a kolegyně, která se uvolila, že mi pomůže s instalací a v deset mě s holkama odveze vyzvednout občerstvení.

Co naplat, uklidňovala jsem ji ať se se mnou nestresuje a vyřídí si vše co potřebuje. A pak  rychle volala manželovi, jestli není někde na montáži. Musím říci, že v duchu už jsem se viděla, jak s kočárem a holčičkama, cestuji po Praze tramvajemi a autobusy s krabicemi plnými minidezertů a kanapek...

“No… za chvíli vyrážíme…”řekl mi manžel.  A tak celá kovářská dílna přeorganizovala svůj pracovní harmonogram a manžel mě vyrazil zachránit.

Vyzvedli jsme občerstvení, dovezli ho do Slunečnice, manžel rychle odjížděl pro kolegy a na montáž. Já jsem nainstalovala obrazy, zatímco holčičky si vesele pobíhaly po sále (u mrňouse nebylo po spánku stále ani stopy) a okupovaly pana Vomáčku, který ve Slunečnici organizuje hudební pořady pro seniory. S úsměvem musím podotknout, že se mi za tu okupaci asi chtěl pomstít, protože půjčil Aničce paličky od bicích, aby si mohla “zahrát”. A že hrála s gustem…

A pak honem naložit mrně do kočáru, cestou domů se stavit pro květiny. Maličká konečně usnula. Proto jsem v klidu stihla doma připravit  pro holky oběd, oblečení, namalovat si hezký obličej abych mohla reprezentovat a neděsila jsem okolí, zabalila věci na odpoledne (kdo má nebo měl malé dítě, tak chápe co a proč). Dát instrukce synovi, který přišel dříve ze školy… Hodily jsme se s holčičkama do gala a vyrazily na akci. Jóóó, vrátily jsme se ještě zpátky domů pro ty kytky, které jsem samozřejmě zapomněla… A pak už jsme opravdu šly.

Ve Slunečnici na nás čekala Daria - kamarádka a předsedkyně pražské EUŽ, se kterou jsme vše organizovaly.

Konference měla začít ve tři hodiny. Šikovná děvčata ze Slunečnice už měla připravený sál - stoly, židle, ubrusy, slané občerstvení… Postupně se začali scházet účinkující… Jenže hosté - nikde.

Bylo po půl třetí a stále to vypadlo, že coby organizátoři budeme vůči publiku v přesile.

Dája nervózně přecházela před sálem.

A pak se to zlomilo. Najednou začali přicházet. Sál se plnil lidmi a  prezenční listina podpisy.

Mluvčí na konferenci byli připravení - paní poslankyně Markéta Pekarová Adamová, pan ředitel DS Nová slunečnice Mgr. Martin Benda i ing. Pavel Schreiber - odborník na paliativní péči.

Moderátorka Terezie Radoměřská si se všemi rychle ujasnila, jak konferenci povede.

Daria zahájila konferenci.

Děvčata ze Slunečnice připravovaly kávu a talířky s občerstvením… Anička jim pomáhala.

Publikum pozorně naslouchalo... A já? Nooo, ta moje malá fretka byla samozřejmě (z důvodu sabotování svého spacího režimu) unavená a protože čím je unavenější, tím je živější, šla jsem ji honit ven před sál, aby nerušila.

Konference proběhla velmi úspěšně. Probíraná témata publikum zaujala. Paní poslankyně hovořila o tom, jak se k seniorským otázkám staví v nejvyšší státní správě, pan ředitel povyprávěl o péči o seniory v DS Nová slunečnice a Pavel Schreiber o hospicové péči.

Všichni se shodli - jak mluvčí tak diváci - že by konference mohla trvat déle, ale bohužel, čas jsme měli předem vymezený.

Pak už jsem musela odchytit maličkou Sašu a vyrazit na podium. Řeknu vám, že veřejně děkovat mluvčím a moderátorce konference, předávat květiny a malé dárečky (s čímž mi pomáhala moje Anička) a pak uvádět program vernisáže s mikrofonem v jedné ruce a se vzpouzejícím se miminem v ruce druhé, není nic jednoduchého.

Sašenka se snažila tančit břišní tance nebo si hrála na housenku - netuším. Naštěstí tam byl dostatek chův, které se jí ujaly a u kterých vždy chvíli vydržela... než se ke mě zase vrátila.

Daria Zereton Bartlová přečetla své krásné básně, stejně jako Pavel Schreiber a Vlastimil Shaana Šantroch. Shaana hrál na kytaru a zpíval a musím vám prozradit, že se všem jeho vystoupení velice líbilo - a to jak výběr skladeb, tak i Shaanovo hraní.

Osmiletá Anička pak představila projekt na sbližování generací, který vymyslela a který se bude realizovat spolu s putováním výstavy Most mezi námi - ŽIVOT.

A potom překonala svou hroznou trému a udělala předskokana zlatému bodu programu Loutkovému divadlu Jiskra a zazpívala písničky z jeho pohádkových představení.

Jirka Krása a Martin Möglich z Jiskry předvedli dva krásné a úspěšné  individuální výstupy s loutkou - Sudičku a Netrhejte růže!

Pak Shaana zahrál na rozloučenou a konec programu byl zde.

Ze všech účinkujících a organizátorů spadla veškerá tíha a šli se bavit - tedy kromě děvčat ze Slunečnice, které se šly věnovat své obvyklé práci, Jiskráků - ti pádili rychle do divadla na zkoušku a mě, která zbalila dokonale unavené holčičky a svištěla s nimi honem domů.

Když jsem pak večer seděla v křesle, zachumlaná v dece a se svařákem v ruce, unavená jako kotě, ale s úžasným pocitem v sobě, přemýšlela jsem o tom, jak důležité je vytrvat.

Vytrvat ve všem co se rozhodnete udělat a dotáhnout to až do konce. I když se po cestě budete potýkat s celou řadou potíží a komplikací. Budete muset hledat rychlá náhradní řešení. Budete zažívat chvíle, kdy si budete myslet, že vás co nevidět raní mrtvice nebo odchytí infarkt. Budete sami sobě nadávat, co vás to napadlo se do něčeho takového pouštět a bude se vám chtít na vše vykašlat…

Je důležité vytrvat. Protože celá cesta k vysněnému a vytyčenému cíli je báječná možnost pro váš růst a je důležité naučit se ji užívat. Naplno. Vše pozitivní i to negativní, co vám bude přinášet.

A když to zvládnete a dotáhnete to, co jste si naplánovali a určili si až do konce - zažijete ten naprosto úžasný pocit sami ze sebe, PROTOŽE JSTE TO ZVLÁDLI A VYTRVALI! A k tomu jste ještě dokázali udělat něco dobrého a prospěšného pro druhé.

Jsem šťastná, že jsme se do projektu Most mezi námi - Život pustii. Máme za sebou úspěšně dotaženou první fázi, kterou jsme potěšili řadu lidí.

A spousta práce nás s tímto projektem čeká v příštím roce - ale víte co? Už se na to těším a věřím, že naše práce bude prospěšná a užitečná. Že pomůžeme k většímu uvědomění si, že senioři do našich životů přirozeně patří.

Děkuji všem, kteří se podíleli na fotosoutěži - soutěžícím, porotcům, administraci Blogů iDnes.cz za podporu, Domu pro seniory Nová slunečnice a všem z něj, Evropské unii žen, paní poslankyni Markétě Pekarové Adamové, která převzala záštitu nad celým projektem, Shaanovi za jeho práci, Bludičce Dance Daňkové za nádhernou grafiku, Adrianně Rhode Kabele za skvělou úvodní fotografii k projektu i paní Drahušce Vrátné, dobré duši všech našich aktivit v DS Nová slunečnice, že se uvolila na této fotografii být.

A také vám, že jste vydrželi číst až sem. Že naše aktivity sledujete a že nám fandíte.

Fotorepotáž z celé akce pro vás připravujeme :)

Za nadační fond MOST SBLÍŽENÍ

Helena Skočová