Úvodem bych chtěl poděkovat panu kolegovi Zálomovi za jeho článek "25 let poté aneb od socialismu k socialismu". Zdá se, že konečně někdo po letech všeobecného chození kolem horké kaše šel přímo k podstatě věci a pojmenoval to, čemu se až dosud všichni celých 25 let vyhýbali.
Řada politologů, filozofů a nejrůznějších komentátorů si láme hlavu, kam se vytratily "ideály sametové revoluce", "revoluční étos" a proč byli tak rychle vystřídány "blbou náladou". Podle mého názoru je v tomto případě zklamání produktem naprosto nereálných očekávání většiny lidí na náměstích a na Letenské pláni v revolučních dnech roku 1989. Hodně napověděly i tehdejší provolávaná a vylepovaná hesla "Jakeše do koše", "Konec vlády jedné strany", "Na Štěpána bez Štěpána", "Havel na Hrad" a podobně. Kdesi v koutku výlepové plochy se krčilo skromné provolání "Tržní ekonomiku, nikoliv pouze ekonomické reformy". Jak typické! U řady lidí vzniknul mylný dojem, že postačí pouze nastolit politickou pluralitu a zdiskreditované komunistické kádry nahradit novými, demokraticky zvolenými osobami, těšícími se v té době všeobecné popularitě a vše tím bude vyřešeno. Svoboda občanská a politická musí jít ruku v ruce se svobodou ekonomickou, tedy se svobodným podnikáním BEZ JAKÝCHKOLIV STÁTNÍCH ZÁSAHŮ, volnou soutěží konkurujících si subjektů, dobrovolnou směnou statků a služeb za úplatu a příslušnou legislativou, zajišťující maximální svobodu obou stran jakéhokoliv smluvního vztahu (zaměstnavatel <---> zaměstnanec, dodavatel <----> odběratel, nájemce <----> pronajímatel). Stát má být účasten v ekonomice pouze jako garant dohodnutých pravidel hry (prostřednictvím stručné, jasné, nepředimenzované legislativy) a taktéž jako arbitr v případě sporů. Nic více, ale také ani o fous méně.
Václav Klaus v jednom ze svých nedávných rozhovorů taktéž zavzpomínal na dobu revoluční a těsně porevoluční, kdy byl přímým aktérem tehdy docela překotného běhu událostí, následovně: "Ještě pár měsíců po listopadu jsme nevěděli, zdali už si můžeme dovolit to říci veřejně a přímo. Zdali si můžeme dovolit veřejně vyslovit pojem kapitalismus."
Není se co divit. Komunistická propaganda vykreslovala kapitalismus jako ztělesnění toho nejhoršího zla na Zemi, jaké kdy spatřilo světlo světa. V rádobyvtipných karikaturách Rudého Práva, či Dikobrazu byl kapitalista znázorněn jako zlovolný tlouštík se zlým kukučem, oblečen do drahého fraku s cylindrem a nezbytnou hůlkou; zatímco "chudý vykořisťovaný dělník" byl představován jako soucit vyvolávající vyhublé individuum s velkými hladovými kukadly, věčně v rukou žmoulající placatou dělnickou čapku. Nic nebylo dále od pravdy. Musím znovu a už asi po tisící zopakovat - tržní ekonomika není nějakým výmyslem buržoazních revolucí v Anglii a Francii 18. století. Ekonomika, založená na soukromém vlastnictví výrobních prostředků, dobrovolné směně statků a služeb za úplatu a volné soutěži více vzájemně si konkurujících subjektů dobře fungovala už ve starověkém Egyptě. A dobře funguje dnes třeba i v takové Číně, kde politický monopol drží strana, dnes již čistě ze setrvačnosti nazvaná komunistickou. 40 let intenzivní propagandy však v tehdejší ČSSR zanechalo své stopy i v lidech, kteří se jinak vůbec netajili tím, že podobným blábolům z principu nevěří. Zafungoval prostě faktor podvědomého strachu z neznámého ("Co kdyby přece jen na té nalejvárně byl kousek pravdy?"). Po čtyřiceti letech socíku a šesti letech války navíc zbylo jen málo pamětníků, kteří zažili jiný režim, než právě končící socialismus sovětského typu.
Dokážu ještě celkem pochopit, proč slovo kapitalismus nepadlo v prvních dnech po 17.listopadu, např. při jednáních Občanského fóra s tehdejším předsedou federální vlády Ladislavem Adamcem. Už jen letmá zmínka o kapitalismu mezi řečí mohla torpédovat jakékoliv dosažené pokroky v jednání ohledně požadavků Občanského fóra. Vzniklo ve své době typické PR pro Občanské fórum v duchu "nahraďte slovo kapitalismus jiným, vhodnějším synonymem". S "jinými, vhodnějšími variacemi na slovo kapitalismus" obratně žongloval jen pár měsíců předtím v pořadu ČST Hospodářský zápisník i tehdy zcela neznámý prognostik Miloš Zeman. Kupodivu mu to celkem prošlo! Přesto bylo vidět, jak zpovídajícího redaktora ČST v jednu chvíli musel polít celý kbelík smrtelného potu.
Proč ovšem opatrné našlapování kolem návratu kapitalismu do Československa pokračovalo i řadu měsíců po faktickém předání moci, završeném jmenováním nové federální vlády (na druhý pokus) a hlavně zvolením Václava Havla prezidentem, to už mi hlava dodnes moc nebere. V tu dobu přece muselo být každému s IQ nad 80 jasné, jakým směrem se bude republika dále ubírat a že je to vývoj nezvratný. Přesto pánové Klaus, Dlouhý a Ježek ještě dlouho dávkovali národu pravdu po lžičkách, než to na něj vybalili přímo.
A právě v tomto momentě spatřuji největší nedorozumnění našich novodobých dějin a základ pozdějšího zklamání z polistopadového vývoje a "blbé nálady". Velká část našich obou národů žila bůhvíproč v iluzi, že je svědkem budování zcela nového společenského uspořádání, které vznikne jakýmsi alchymistickým spojením pluralitní demokracie a státem dirigovaného hospodářství. Když si k tomu připočteme fakt, že i námi tehdy vysněná Evropská Unie se ve stejné době začala měnit do dnešní podoby, pochopíme, proč pozdější ministr financí, předseda vlády a Občanské demokratické strany Václav Klaus nebyl v zahraničí přijímán tak vřele, jako dramatik a idealista, president Václav Havel.
Nicméně, pak přišlo období, kdy to opravdu vypadalo, že pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí, abych použil dnes již legendární výrok pana Havla. Začalo období tzv. "ekonomické transformace", malá privatizace a dvě vlny privatizace velké, tzv. kupónové. K té mohu říci pouze tolik, že naprosto nesouhlasím s pozdějšími výpady Miloše Zemana o "kupónovém podvodu" a "spálené zemi", které de facto předznamenaly konec krátkého období naděje a prosperity a počátek epochy opoziční smlouvy, znovuobnoveného státního dirigismu, ekonomické stagnace a politicky vratké stability, stojící na jednom, či více přeběhlých, či vyloučených poslancích. Kupónovka sice v řadě případů nenašla podnikům nového konkrétního vlastníka, většinou se ovšem jednalo o podniky, které neměly žádný konkurenceschopný produkt ve svém výrobním programu (narozdíl od AZNP Mladá Boleslav, která byla prodána Volkswagenu přímo) a v minulém režimu fungovaly jen jako zásobárna pracovní síly pro účely udržení iluze plné zaměstnanosti. Excesy typu Viktora Koženého opomíjím - osobně mi tento pán přišel nedůvěryhodný už od prvního pohledu. Jistota desetinásobku ani fondy bůhvíproč pojmenované po prestižní americké univerzitě mne neoslovily. Pokud u tohoto pána někdo utopil Z VLASTNÍ VŮLE investiční kupóny v ceně 1000 Kč za celou knížku a neviděl ani korunu, mohu mu říci pouze jediné: stejně jako později v případě podvedených důchodců "šmejdy", neboli obchodníky s předraženými hrnci, stačilo již na samém začátku říci prostě NE a dál by se nemuselo nic řešit. Svoboda znamená i odpovědnost za důsledky svého vlastního svobodného rozhodnutí.
Zatímco čeští konstruktéři ekonomických reforem a tržní ekonomiky bez přívlastků pádlovali z celoevropského pohledu proti proudu, Miloš Zeman naskočil na tehdy vznikající módní vlnu evropské novolevice a pak mu jen stačilo počkat si na vhodný okamžik. Ten přišel v podobě tzv. "sarajevského atentátu" v táboře jeho úhlavních politických soků ODS. Václav Klaus doplatil na nehomogennost vlastní partaje - spolustraníci z řad levicověji orientovaných mu v době nepřítomnosti namydlili schody. Přichází moment, na který se Zemanovi vyplatilo počkat: v kampani k předčasným parlamentním volbám padají již notoricky známá slova o "spálené zemi" a "kupónovém podvodu"; později je představen koncept ekonomiky s přívlastky "sociálně tržní" a "participační" (obojí jsou synonyma pro ekonomiku formálně kapitalisticky tržní, avšak s velkým podílem státních zásahů a regulací - dobrý odrazový můstek pro vstup do tehdy již plně socialistické EU).
Ve volbách voliči rozhodli o sportovní terminologií řečeno čisté plichtě, která si vynutila světový politický unikát - opoziční smlouvu. Zde je podle mého názoru počátek dnešního marasmu - formálně vítězná ČSSD v čele s Milošem Zemanem nemohla naplno provádět vše, co naslibovala svým voličům (a následující volební období se nadlouho přesunout do opozice) a smluvně opoziční ODS nemohla jednobarevnou vládu potopit dle vlastního uvážení. Začalo období kmotrů, lobbistů, šedých eminencí a teatrální akce "Čisté ruce", jejíž jedinou obětí byl ministr financí za ČSSD Ivo Svoboda, který oblékl na pár let vězeňský mundúr za vytunelování mělnické továrny na dětské kočárky Liberta.
Co bylo dál, už vlastně není historie, ale žhavá současnost. Zeman, později po jeho odchodu do ústraní na Vysočinu jeho nástupci ve vedení ČSSD a státu a po odchodu Václava Klause na Hrad i socializovaná ODS pracují usilovně na "legislativní smršti", jejíž jediný důsledek je postupné paralyzování funkcí státu, na což upozornil i předseda Nejvyššího správního soudu .
Vstup ČR do EU v květnu 2004 a přijetí Lisabonské smlouvy v roce 2009 bylo už jen završením procesu návratu českých zemí k socialismu, který je na rozdíl od dřívějšího socialismu sovětského zvenku kryt blyštivou fasádou formálně demokratického státu s politickou pluralitou a taktéž formálně kapitalistickou tržní ekonomikou. Ve skutečnosti však pokračující legislativní smršť (tentokrát ještě doplněná o nutnost zapracovávat direktiva Evropské komise do českého právního řádu) postupně znehybňuje státní správu, hází stále další klacky pod nohy podnikatelům a firmám (zdravím pana Karla Kříže a držím mu palce v jeho boji), což v konečném důsledku vede k úbytku soukromých podnikatelských subjektů, ke stále dražší pracovní síle a k rostoucí nezaměstnanosti. Jak správně podotkl pan kolega Zálom, příčinou není kapitalismus bez přívlastků (jak je přesvědčeno mnoho "obyčejných lidí"), ale naopak jeho nedostatek až úplná absence.
Ještě předtím, než v kotli společnosti dostoupí tlak do kritické meze a posléze se začnou dít věci spontánní až živelné, bude potřeba přesvědčit občany tohoto státu o tom, kde je skutečná příčina většiny současných problémů(viz předchozí odstavec, zejména jeho poslední věta). Jinak se bohužel budeme muset připravit na život v zemi, kde jedna totalita bude vystřídána druhou. Ještě stále není pozdě tomu zabránit!
