Koronazamyšlení VI: Hluboce lidský příběh důchodkyně Vomáčkové

Poslyšte hluboce lidský příběh paní Vomáčkové, důchodkyně z Horní Dolní .Její jméno je smyšleno, příběh tak úplně ne.

Příběhů, jako je tento, se v poslední době odehrává skutečně hodně a všechny vykazují jisté společné znaky. Ale nepředbíhejme.

Paní Vomáčková žije v malé obci Horní Dolní (jméno obce opět smyšleno) v rodinném domku se zahradou. Manžel jí zemřel před deseti lety ve věku 75 let na rakovinu a zanechal svoji o deset let mladší manželku zcela osamocenu. Mají sice spolu dceru a syna, ale ti žijí i se svými rodinami daleko od rodné hroudy ve velkém městě. Starost o dům i o malé hospodářství leží teď zcela na bedrech paní Vomáčkové, která to s vypětím sil zvládá. Až do jednoho dne...

Jednoho rána se paní Vomáčková probudí a od prvního okamžiku cítí, že je něco špatně. Bolí ji celé tělo, trápí ji suchý kašel a rtuťový lékařský teploměr (mimochodem v EU již dlouho zakázaný) po několika minutách v podpaždí ukáže hodnotu 38,4°C. Důchodkyni Vomáčkové je okamžitě jasné, kolik uhodilo. Musí do nejbližšího spádového města a musí to zvládnout rychle, protože v rámci základní dopravní obslužnosti jezdí z Horní Dolní do města dva autobusové spoje každý všední den dopoledne a každé všední odpoledne opět dva autobusy z města zpět do Horní Dolní. Přičemž ve městě sídlí kromě úřadů a několika obchodů se základními životními potřebami také MUDr. Horáček (jméno opět smyšleno), takto praktický lékař, ke kterému paní Vomáčková již hodně let chodí řešit drobné zdravotní problémy a se kterým je až dosud plně spokojená.

Tentokrát ovšem paní Vomáčková narazila již v čekárně zdravotního střediska, a sice na energickou zdravotní sestru pana doktora Horáčka: "Je mi líto, ale nejdřív musíte na druhý konec města do nemocnice nechat si udělat test. A teprve potom, jestli vám vyjde negativní, vás můžeme vyšetřit. Pan doktor vám vystaví žádanku a můžete vyrazit." A s těmito slovy zanechala sestra úžasem zkoprnělou důchodkyni v čekárně svému osudu a ladně vplula do dveří ordinace.

Co naplat, říká si stará paní, když to tak musí být. A přestože jí pocitově není nejlépe, nasedá na nejbližší městský autobus směr nemocnice, rozhodnutá se nechat otestovat. Na odběrovém místě si od paní Vomáčkové vyžádali nacionále včetně jejího telefonního čísla a provedli jí test. Po této proceduře se paní Vomáčkové dostalo poučení: "Jděte domů a vyčkejte na výsledek testu, který vám přijde esemeskou na vaše číslo. Kdyby se vám přitížilo, zavolejte si rychlou." a posléze byla opět ponechána svému vlastnímu osudu.

Důchodkyně Vomáčková stačila po absolvování shora popsaného martyria ve městě si nakoupit něco základních životních potřeb tak, aby se stihla posledním možným spojem vrátit zpět domů do Horní Dolní. Celou cestu přemýšlela, jak je vůbec možné, že přestože na ní nemoc musela být vidět, nikdo neprojevil zájem podrobit babičku vyšetření, následnému stanovení diagnózy a předepsání příslušné medikace. Všechny zajímal jen jakýsi test. Tyto úvahy ji neopustily ani doma, poté, co po zapití tabletky paralenu hrnkem čaje s medem ulehla ke spánku. Ještě před usnutím jí v mobilu odloženém na nočním stolku pípla esemeska - výsledek testu, samozřejmě pozitivní.

Ráno paní Vomáčkové nebylo z nejlepších. K teplotě (teď již 40,2°C), bolesti kloubů a ztrátě čichu se přidala ještě velká dušnost. Natáhla tedy ruku na noční stolek, uchopila mobilní telefon a zavolala 155.

Když se krátce poté na mobil paní Vomáčkové pokoušela dovolat paní z hygienické stanice, důchodkyně Vomáčková byla za asistence záchranářů právě nakládaná do sanitky směr okresní nemocnice, takže hovor nemohla přijmout. Na JIPce vyšlo pro paní Vomáčkovou poslední lůžko, vybavené plicním ventilátorem. Štěstí, mohlo by se říci, kdyby...

...kdyby se po pěti dnech, strávených na nemocničním lůžku na jednotce intenzivní péče, zdravotní stav pacientky Vomáčkové opět rapidně nezhoršil. Ještě téhož dne v 18:05 místního času opouští paní Vomáčková tento svět. Příčina úmrtí: akutní selhání plic.

Poučení z tohoto příběhu? Je naznačeno v předchozím textu: Fiktivní paní Vomáčková (stejně jako mnoho zcela nefiktivních nešťastníků se stejným osudem) mohla možná dodnes ještě žít, kdyby jí byla včas poskytnuta prvotní péče. Kdyby na ni systém od samotného počátku nepohlížel jako na statistickou jednotku, ale jako na člověka.

Když je lékař nucen vedle své práce dělat statistiku, je to smutné. Když ovšem statistik léčí, je z toho katastrofa biblických rozměrů, kterou horce těžce odvrací přetížený personál v ještě přetíženějších nemocnicích. Přitom by stačilo tak málo: aby každý se věnoval tomu, co ovládá nejlépe. Lékař léčení a statistik kouzlení s čísly. Tak, jako tomu bylo ještě docela nedávno.