Na základě několika „řetězovek“ na FB, kdy jsem měla vypsat svých deset nejoblíbenějších knížek nebo básnických autorů, a knihy, kterou zrovna čtu, o lidech, pro něž se knihy staly pracovní či životní náplní, jsem se zamyslela nad tím, co znamená kniha pro mě a jak mě provázela životem.
Článek jsem chtěla mít napsaný i z jakési touhy, mít to černé na bílém, co když si ty knížky z dětství už za pár let třeba nebudu pamatovat.
Dětství
Předškolní věk si moc nevybavuju, ve škole jsem nikdy neměla problém se čtením. Měli jsme barevné záložky do čítanek podle toho, jak kdo uměl číst. Já měla černou, což měli ti, kterým čtení nedělalo problém a proto, když hodina kvapila ke konci a bylo potřeba rychle dočíst odstavec, vyvolávala učitelka nás „černé“.
Doma jsme nikdy neměli velkou knihovnu, vždycky jedna dvě police. V rodině se žádní knihomilové nevyskytovali, takže jsem si tu cestu proklestila sama.
Vybavuju si knihy, které jsem měla jako dítě ráda a které byli poplatné době. Ruské pohádky Krása nesmírná, Finist, jasný sokol, Diamantová sekyra, a potom velká bílá kniha od nějakého Michaila s bajkami a říkankami. Z našich to byl Sekorův Ferda mravenec, menší tvrdá knížečka Polámal se mraveneček, další pak Savci, tou jsem listovala snad milionkrát.
Na polici byli další knížky, o restauracích a pohostinství (taťka byl číšník), kniha o holubech (jako jinoch měl taťka tento koníček), potom Jiráskovy Staré pověsti české, Eduard Štorch Lovci mamutů, velká oranžová bichle Jules Verne 20 tisíc mil pod mořem, Gulliverovy cesty, Olin a lišky, Guy de Maupassant Miláček, kniha pro zvídavé děti Co ještě nevím, Hřebec a já, Stoklačova Pekelná třída, Tajemný hrad Svojanov, Pinocchio.
Sousedovic kluci měli na polici zase Neználka a děti z Bullberbinu, ale to mě moc nebavilo.
Když jsme byli nemocní, pamatuju si, že nám mamka četla takovou hrozně dlouhou pohádku, o nějakém Honzovi, co měl dlouhé nohy, a četla to na etapy. Myslím, že to nikdy nedočetla. Zbožňovala jsem, když mi donesla Mateřídoušku nebo Ohníček. Ten byl lepší, na konci byli příběhy o Barbánkovi a nebyl už pro úplný mrňata.
Ve škole jsem se přihlásila do kroužku Malých čtenářů. Chodili jsme pomáhat do školní knihovny, učitelka nám vykládala o knížkách, obalovaly jsme je a zakládaly podle abecedy. Vybavuju si, že jsem tam našla knížku od Alberta Schweitzera – Světlo v pralese, začetla jsem se do ní a celou tu dobu kroužku, jsem seděla u stolu a četla. Učitelka mě viděla a nechala mě celou hodinu si číst a ostatní děti „pracovaly“. Pak jsem tam chodila si knížku dočítat, fascinovala mě.
Začala jsem pak chodit do velké městské knihovny. Nejčastěji v pátek, a zpět jsem si nosila igelitku plnou knížek. Tak pět až osm jsem si jich půjčila a měla jsem vystaráno o program na víkend. Pročetla jsem postupně snad skoro celou knihovnu, od dětských Mudra a jeho zvířátka, přes historické romány, Gričská čarodějnice, přes egyptskou ságu o Hatšepsovet, válečné věci, červenou knihovnu od Collinsové, až po naučnou literaturu, esoteriku a Ericha Danikena. Byla jsem velký knihomol, čtenářský deník se plnil sám. Na rozdíl od mého bratra, který bral knihu do ruky jen v sebeobraně.
Vybavuju si ještě jeden zážitek z dětství. Četla jsem zrovna knihu o Scarlett. Když jsem se začetla, nevěděla jsem o světě, představivost běžela na plné obrátky a já nevnímala okolí. Pak jsem šla dělat něco jiného a navečer jsem marně přemýšlela, co jsem dopoledne dělala tak příjemného, že mi bylo tak dobře. Nemohla jsem si vzpomenout, co jsem to dělala, a chtěla jsem to dělat znovu. Pak mi to docvaklo, četla jsem si. Jen tak intenzivní snový zážitek se mi pak už dlouho nezopakoval.
Knížky byli pro mě nejlepším dárkem, bohužel rodiče se častěji netrefili, než trefili a jelikož nebylo knihy kde skladovat, příliš jsem jich nedostávala. Na druhou stranu, nejsem ten skladovací typ, že ty knihy musím mít doma, i když se mi líbí, nevracím se k nim. Nemám potřebu je mít v polici.
Ale pamatuju si ohromnou radost a cením si toho dodnes, když mi mamka koupila knížku Encyklopedie lékařství. Věděla jsem, že budu studovat medicínu a ta knížka, to byl sen. Ale jelikož tyhle knihy byly vždycky strašně drahé, tak jsem se to doma moc neodvažovala navrhnout. Mamka to myslím taky hodně promýšlela, protože vím, že pro rodiče ten vztah ke knížkám byl jiný, než jsem měla já. Pro ně to prostě byla knížka, ale pro mě to byl nádherně strávený čas.
A pak jsem ten těžký dárek rozbalila, no slzy jsem měla v očích, listovala jsem v ní často, spousta zajímavostí a informací, doteď ji mám u sebe.
Medicína
Pak se moje čtenářská vášeň výrazně utlumila na vysoké škole. Zřejmě vlivem nutnosti přečíst několika set stránkové učebnice, jejichž obsah musel být vzápětí zapomenut, aby se do hlavy vešla další učebnice, moje kapacita mozku nestačila na nic dalšího. Takže relax probíhal spíše jinou formou než čtením, vy kdo máte vysoškolská léta za sebou, nemusím říkat víc. Je pravdou, že my medici nebyli považování za velké pařmeny, protože jsme se opravdu museli učit, na rozdíl od jiných oborůJ Zato, když se zkouška udělala, tak to vědělo celé Brno. Knihy jiné než medicínské, byly v tuto chvíli odsunuty.
Současnost
Ten kdo byl velkým čtenářem v dětství, jím zůstává po celý život, jen některá období jsou aktivnější než jiná. Takže postupem času mi knihy začaly v životě opět chybět a já se poslední roky zase stala náruživou čtenářkou. Chodím do knihovny, občas si knihu koupím a takřka není den, kdy bych alespoň pár minut před spaním nečetla.
Nejraději čtu večer, kdy je ticho, osvětluje vás jen lampička a člověk se noří do stránek. Bohužel, vzhledem k únavě po celém dni, nestačím těch stránek otočit tolik, kolik bych chtěla, tak se to čtení protahuje. Čtu hodně i ve vlaku, kdy dvakrát týdně jedu půl hodiny do práce tam a zpět, a to je přesně ta doba hájení, kdy vlastně nic dělat nemusíte a tak si v klidu čtete. V tramvaji mi to moc nejde, to se bud držím někde madla a jezdím krátce, takže se nevyplatí tu knížku ani vytahovat.
Když nemám nějakou dobrou knížku rozečtenou, cítím se trochu rozladěná. Protože i když je den blbec, tak vím, že večer si otevřu to vínko, začtu se a bude mi dobře. Ale když vím, že ta knížka není nic moc a do knihovny se mi teď nehodí jít, tak mě to dokáže otrávit. Knížce většinou dávam tak 50 stránek, pokud nezaujme, nenutím se dál. Dělá to tak i Viewegh, ale ten čte asi hodně „pracovně“, aby měl přehled.
Knížky si vybírám vesměs nahodile, nečtu aktuální bestsellery nebo jiné novinky, jednak v knihovně většinou nejsou k mání a často je člověk pak stejně zklamaný, protože reklama bývá mocnější než obsah, viz. Padesát odstínů šedi apod.
Čtečku jsem měla pár týdnů, velkou výhodou je aktuálnost a možnost rychlého stažení knihy, ale špatně se mi z ní čte, takže za mě ne.
Budoucnost?
Podle mne papírové knihy nevymřou, podobně jako se vrací LP desky. Vždycky ten moderní boom na chvíli zachvátí svět, ale je spousta lidí, kolem kterých to jen proletí. Nemyslím si, že vydrží velká knihkupectví, ale nerada bych, aby se prodej knih stal součástí jen hypermarketů. Líbí se mi trend kaváren v knihkupectvích.
Knihovny jsou zvláštní institucí, kdy nechápu, že v dnešní době vůbec ještě stojí, ve smyslu ekonomickém. Za rok platím poplatek 200Kč, je to podle mě hodně směšná částka, podle toho, co platím za psy, komunální odpad, lékařské komoře apod. Budoucnost bych viděla ve větším propojení té budovy s kulturou všeobecně, s dalším využitím těch prostor i k jiným účelům.
A je libo mému zraku, když jedu tramvají a vidím lidi, jak čtou. Ze čteček nebo knížek. Občas mě překvapí dáma, která ze své kabelky vytáhne knížku o 400 stranách a začte se. Tu kabelku má větší jen kvůli té knížce a přesto jí to ráno nedá a tu bichli si vezme s sebou.
Zakončit to lze parafrází, kdo si čte, nezlobí. Takže, čtěme, milí.
