Pátek dvakrát jinak...

Jmenuji se Jana, jsem účetní velké firmy, manželství mi krachlo před pár lety, ale zůstalo mi z něj to nejlepší, co si žena může přát – dítě. Vítek je prvňáček a v pátek ho čeká první vysvědčení. Smysl mého života? Aby byl šťastný. Jmenuji se Tereza, jsem kurátorka, ač mi táhne na čtyřicet, duševně se cítím na dvacet. Může za to asi můj neuspořádaný způsob života, ale jen zdánlivě neuspořádaný. V duši cítím posledních pár let silné pnutí, takový ten tlak stále přítomný, kdy víte, že se něco musí stát, ale zatím nevíte, co a kdy se to stane. Co v životě hledám? Krásno.

Silvie Fialová

   Pátek, poslední školní den. V práci jsem si musela vzít dovolenou, abych mohla Vítka vyzvednout dřív, protože škola jim končí už kolem deváté.

„Ale paní Noveská, všichni tady máme školáky, a kdybychom si vzali všichni dovolenou, jak by to tady vypadalo,“ koukala na mě přes brýle personální.

Čarodějnice jedna, tys musela akorát tak porodit ježky, když máš pořád takovej výraz, pomyslela jsem si v duchu.

   Vítek se mnou od večera nemluvil, protože jsem zapomněla koupit kytku pro jeho oblíbenou třídní. Těžko bych mu vysvětlovala, že jsme měli v práci důležitý brífink, že jsem dostala kartáč od šéfa, personální se po mě vozila a třikrát mi volala matka, že taťkovi není dobře. Prostě jsem na tu debilní kytku zapomněla.

„Jak ráno půjdeme do školy, tak ji koupíme po cestě, neboj zlato,“ chlácholila jsem ho před spaním.

„Třeba už nikde žádný nebudou a já budu jedinej, kdo ji nebude mít,“ vzlykal mi můj malý gentleman.

   Pro mě banalita, pro něho nervák, kvůli kterému se mu bude špatně spát. Cítila jsem se jako hrozná matka. Vrátila jsem se do kuchyně a znovu se podívala do kalendáře, kde byly barevně rozplánované celé prázdniny. Aby nepřišel žádný den nazmar, ale současně, abych měla zajištěné hlídání kvůli práci. Nejdřív na 14 dní prázdniny u babičky, pak dětský tábor, pak 14 dní s tátou u moře, pak druhá babička a pak společná dovolená na Lipně. Všechno musí být naplánované, od pondělí do pátku, podle prázdnin. Několik týdnů i měsíců dopředu vím, kde budeme, co budeme dělat. Kam se vytratila nějaká spontánnost?

   Šla jsem po hlavní ulici, na každém rohu stál stánek s květinami. Začala jsem rychle přemýšlet, jaký svátek jsem zase prošvihla, den matek nebo otců nebo den nějaké nemoci, nebo že by den Země? U jednoho ze stánků stála pohledná žena s malým klučíkem.

„Já bych jí chtěl, mami, koupit tuhle…,“ ukazoval klučík na červenou kytku gerber.

„A proč zrovna tuhle?“ zeptala se maminka a vytahovala peněženku z kabelky.

„Protože červenou barvu má paní učitelka nejradši, nosí hodně červené sukně,“ řekl malý chlapec, jakoby to měla být ta nejsamozřejmější věc na světě.

  Docvaklo mi to, dnes je poslední školní den. Když jsem se rozhlédla kolem a viděla ty spěchající rodiče a slavnostně oblečené děti, byla jsem asi široko daleko jediná, kdo netušil, jak důležitý je tento den. No, jak pro koho. Sedla jsem si na nedalekou zahrádku, objednala si presso a koláč. Vybavila jsem si, že když jsem byla školou povinná, jak se životní režim točil kolem školy, od pondělí do pátku, prázdniny jarní, velikonoční, velké, vánoční, o rok výš a tak pořád dokola. Je jasné, že tak důležitý den, jako poslední školní den, by mi nemohl za žádných okolností uniknout. A teď?

   Mám volné povolání, pracuji pro galerii, organizuji výstavy, jezdím po světě, můj pracovní režim se neřídí ani světlem ani tmou, ani pondělkem nebo víkendem, natož prázdninami. Neustále z okolí slyším : „Ty se máš, ty nemusíš ráno vstávat do práce, taky bych brala takové volno.“ Trochu chyba lávky. Ano, nevstávám na šestou ráno do práce, ale do práce chodím stejně jako ostatní. Vyžaduje to ode mě mnohem více vůle a osobní zodpovědnosti, protože záleží na mně, kdy se vrhnu do práce, kdy začnu zvedat telefon, mám také své termíny, a často musím řešit neřešitelné. Všechno má svoje, moji klienti mi mohou volat klidně o půlnoci, protože jsou to často umělci, kteří se neřídí časem ani ročním obdobím.

   Žiji několik let s přítelkyní, která je fotografkou. Taky věčně není doma, a nezřídka se stane, že se potkáme v některém evropském městě, protože tam obě máme cestu nebo projíždíme. Naposledy jsme se viděly o víkendu v Římě. Ona pokračovala dál, já se zrovna vracela zpátky z cest.

  Děti nechceme, nemám je ráda, bránily by mi při práci a sexu. Navíc mě děsí ten režim, který by se musel kvůli nim nastavit. Pro ně je to určitě dobré, životní jistota ve velkém světě, ve stejnou hodinu vstávat, jít do školy, do kroužku, udělat úkoly, pohrát si a jít spát. Mě by to určitě zabilo. A nemusím teď kupovat gerbery pro učitelku.

   Večer Vítek usnul plný dojmů z dnešního posledního školního dne. Všem žáčkům za celoroční snahu ve škole zahrál školní orchestr slavností fanfáru a všichni dostali malé dárky, které jim připravili sponzoři školy. Nejvíc ale byl Vítek nadšený, když mu paní učitelka pochválila krásnou barvu kytice, to je jasné, že červenou má nejradši a on to přece ví. Myslím, že je do ní tak trochu zamilovaný a asi i trochu žárlím.

„Mami, to byl dneska krásný den,“ objal mě voňavý ve svém žlutém pyžámku. Dala jsem mu pusu na čelo a ještě ho dlouho hladila, než usnul. Nikdy jsem netušila, jak moc můžu milovat. Vynahrazuje mi to naprosto všechno, nepodařené manželství, neperspektivní práci, rutinní režim. Jen si to musím častěji připomínat, proč to všechno dělám.

  Večer jsem si otevřela lahvinku vína. Jsem sice světoběžník, ale na naše bílá vína nedám dopustit. Z přehrávače se linou moje oblíbené šansony a proškrtávám si v diáři, co budu muset příští týden všechno zařídit. Z koupelny slyším, jak se plní vana a těším se na ten pocit ponoření kůže do horké vody. Zadívala jsem se z okna, cítila jsem se trochu osaměle. Najednou slyším z počítače známý zvuk.

„Ahoj, miláčku, počkej, musím jít zastavit vodu v koupelně,“ řekla jsem po zvednutí skypu.

„Ty a ty tvoje vany,“ slyšela jsem Lindu, jak se směje na druhé straně drátu.

  Naše hovory na dálku byly to, na co jsem se vždy těšila. Byly takovým malým majákem, ke kterému směřoval celý den. Linda musela pro poruchu letadla pobýt o den déle v Bankoku, vykládala mi o něm a já měla pocit, jako bych tam byla s ní. Já zase zítra letím pracovně do Amsterodamu. Hned po tom se obě setkáme na Bali, kde si hodláme užít nerušený týden společné dovolené.

  Musím si častěji připomínat, že tohle je vlastně to, co chci, ač je to někdy vykoupeno chvílemi samoty, hodinami v letadlech a neustále sbaleným kufrem. A že mám štěstí, že jsem našla spřízněnou duši, která takový život, chce žít se mnou.