Když jí někdo zlomí křídla...

Povídka o lidské snaze a beznaději...když musíte volit sám, když za vás volí jiní...

Silve Fialová

   Láhev zatraceně drahého koňaku ležela vedle ní na podlaze. Při pohledu shora vypadala skoro jako mrtvá, jen zlehka se zdvihající hrudník dával na vědomí, že to ještě nezabalila. U nohou jí ležel natažený pes, občas zvedl hlavu a tiše zakňučel.

   Její mihotající víčka svědčila o tom, že se jí něco zdá. Usmívala se. V ruce držela dřevěný rámeček se starou fotografií, kde byla jako malá holčička v baletním úboru. Vyhrála tehdy školní taneční soutěž a slíbila si, že se stane známou světovou tanečnicí. Předsevzetí jí vydrželo i přes pubertu, tréninky měla několikrát v týdnu, o víkendu jezdila po soustředěních a soutěžích. Bavila ji i baletní průprava, dokonce ji přemlouvali, aby šla na baletní školu. Její rodiče o tom nechtěli příliš slyšet. Doufali, že si nakonec vybere nějakou "normální" školu. Kompromisem nakonec byl obor moderního tance a choreografie.

   Když se její kariéra rozbíhala, zamilovala se. Poprvé a opravdově, na život a na smrt. Byl to tanečník, jmenoval se Dimitri, vztah fungoval i na dálku. Shledání byla žhavá, divoká, jako jejich povahy. Jednou na zkoušce omdlela.

"Jste těhotná," řekl jí doktor.

Vůbec s tím nepočítala, vždyť brala prášky. Ano, občas si zapomněla vzít, ale...

"Bohužel v medicíně nic není stoprocentní," řekl doktor.

Jako by ji to mělo utěšit.

"Objednejte mi termín interupce," řekla rozhodně.

"Nechcete si to ještě rozmyslet?"

"Nechci," řekla. Doktor jí vysvětloval průběh a rizika s tím spojené, skoro ho neposlouchala.

Týden na to podstoupila zákrok a dva týdny nato se rozešla s Dimitrim. Ten vůbec nechápal, a ani nemohl.

    Po tom všem začala na sobě dřít ještě víc, než předtím. Na tréninky chodila první a odcházela poslední. První hlavní role na sebe nenechala dlouho čekat. S představením objížděli hlavní evropská města a začalo se o ní psát. Nabídky se začaly hrnout. Zažívala pracovní euforii, všechno se začalo plnit. Věřila, že oběti v podobě tvrdých tréninků, ztráta lásky a dítěte, byly nutné, aby se jí to ostatní splnilo. V životě není nic zadarmo. A někdy si prostě musíte zvolit.

    Ostrá záře ji oslnila, všechno se seběhlo tak rychle a přitom zpomaleně. Hluk ztrácející se v dáli, tma s ostrým světlem se střídaly před očima a najednou střih.

Když znovu otevřela oči, viděla nad sebou bílý strop. Zfetovaný narkoman to napálil do jejího auta na dálnici, když se vracela pozdě v noci z představení. Její rodiče stáli u její postele, maminka plakala, táta měl tvrdě sevřené rty.

"Máte štěstí, že jste to přežila, bohužel máte těžké zlomeniny obou nohou," řekl jí doktor.

"Raději bych byla mrtvá," řekla. To bylo na dlouhou dobu to poslední, co řekla. Tak jak bylo rozbité její tělo, byla rozbitá i její duše. A i když lékaři dávali postupně její tělo do pořádku, duše se nějak ne a ne hojit. Upadla do těžkých depresí, propadla alkoholu.

   Když si četla články o sobě s nadpisy Víla si zlomila křídla, Narkoman zničil kariéru nadějné tanečnici, Viník nehody byl zproštěn obžaloby za nepříčetnost, měla chuť spolknout všechny ty prášky na bolest naráz. To by se k nim ale musela dostat. Nebyla schopná s těma nohama hnout. Prášky jí přidělovali rodiče.

   Uběhl rok, kdy se dala trochu do kupy, uběhl další rok, kdy se stala soběstačnou a mohla bydlet sama. Chodila o berlích, těžce, ale chodila. Pila alkohol, potají, ale pila. Dostala mizerný invalidní důchod, pojištění za trvalé následky. Nevěděla, co dál. Jako by slyšela rodiče: "Kdyby si vystudovala nějakou normální školu, mohla si teď třeba dělat účetní."

   Seděla na malé zahrádce bezbariérového domku, kolem ní se motali dva psí invalidi. Jeden starý slepý pes vyhozený v poli, jeden pes s chromýma nohama. Ujala se jich, připomínali jí to, že v tom není sama. Bála se toho, až jednou umřou, protože pak už opravdu nebude mít důvod tady dál zůstavat. Několikrát jí i volal Dimitri, nikdy to nezvedla. Co by mu asi tak řekla, jeho lítost nepotřebovala.

  Dobelhala se do kuchyně, berle opřela o židli. Připravovala večeři pro sebe a psy. Cinkající misky vždycky první zaslechl ten chromý pes, který se pomalu ale jistě belhal do kuchyně. Za nějakou dobu po něm, došel po čichu i ten druhý. Položila obě misky na zem, sama se pustila do své večeře, ale druhý pes nepřicházel. Věděla, že nemá cenu volat, že ji starý pes neuslyší. Opřela se do berlí a vyšla na dvorek. Starý pes ležel na svém oblíbeném místě, vypadalo to, že spí. Věděla, že usnul navždy. Ztěžka se vedle něho poskládala a pohladila ho po hlavě. Lehla si k němu a plakala mu do kožichu.

Vrátila se do kuchyně, chromý pes vyjedl mezitím i druhou misku. Otevřela bar a vytáhla drahou láhev koňaku.

"Na tebe můj příteli," šeptla a napila se.