Fotografická elegie aneb makrofotograf jako diagnóza

Každý koníček je svým způsobem posedlost. Často si u dotyčných říkáme, že jsou to blázni, ale v koutku duše jim závidíme, že je tady něco, co je tak naplno pohltí, že jsou schopni pro to udělat cokoli. Tentokrát něco málo o poměrně rozšířeném koníčku - fotografování. 

Silvie Fialová

Možná to znáte taky. Fotografování (ať už se fotí cokoli) je krásný, ale dost náročný koníček. V okamžiku, kdy si fotograf koupí objektiv (blesk, stativ atd.), v podstatě již za několik týdnů jej považuje za „zastaralý“, a potají se kouká na další novinky doufajíc, že vy jako laik nepoznáte, že má zase nový objektiv (blesk, stativ), protože vesměs vypadají všechny stejně.  Kromě vybavení, je náročný i časově, zvláště u makrofotografa. To je jedno z odvětví fotografie, kdy se snažíte vyfotit neviditelné.

Pokud nevěříte, a připadá vám, že taková procházka s makrofotografem, může být zajímavým zážitkem, který vám odtajní svět, který neznáte, tak si na jednu takovou vycházku zajděte. Doporučuji vám vzít si s sebou telefon, ipad, křížovky případně knížku, protože na takové vycházce budete mít spoustu času k vyřízení potřebných nebo relaxačních záležitostí.

„Půjdeme na vycházku a já si něco málo nafotím.“

„Dobře, ale nebudu na tebe čekat hodinu u jedné kytičky.“

„Ne, teď tam stejně nic moc nebude, protože za a) je moc teplo b) není moc světlo c) moc fouká vítr.“

Stojím u dveří několik desítek minut. „Pojď už, klíče máš?“

„Nevím, objektiv mám, makroblesk mám, SD kartu mám, baterku nabitou, stativ se neberu, stejně tam bude moc teplo (tma, vítr).“

Mrknu se na její nové kalhoty a už teď vím, jak budou vypadat kolena, až přijdeme domů. Budou nejspíše zelené barvy – to je ta lepší varianta, nebo hnědé barvy – to je ta pravděpodobnější varianta (vždy doufám, že je to hlína). Nemám ale už sílu jí říct, ať se jde převléct.

A pak ujdeme sto metrů hlemýždím tempem, protože na každém metru je nějaký zajímavý úkaz (rozuměj motýl, střevlík, pavouk či rostlinka), který je nutno vyfotit. Ano, to pochopím, ale proč je třeba ho fotit půl hodiny z milión úhlů a milionkrát. A to jsme pořád za barákem. Zatímco já zdravím sousedy, kteří kolem neustále procházejí, makrofotograf  mizí ve vysoké trávě, a noří se do svého vesmíru, hluchý k okolnímu světu, dívající se jen přes hledáček fotoaparátu.

„Už jsme tady půl hodiny,“ netrpělivě říkám poněkolikáté, takže dohromady je to už hodina a půl.

„Jen poslední fotku, slibuju,“ ozve se po delší době odněkud z vysoké trávy.

Tak vím, že mám ještě minimálně půl hodiny čas. Vyřídím nějaké telefony, do mobilu si napíšu nákup na víkend a lituju, že jsem si s sebou nevzala ty letáky, co ležely u schránky.

Když se konečně pohnete o pár metrů dál, kdy mezitím dotyčného vedete za loket, protože si ve foťáku rychle prohlíží obrázky z právě vyfoceného, zazní pak skoro pokaždé věta : „Hm, sakra, to není zaostřený, když on se pořád hýbal a já si nevzala stativ. “

Kupodivu že, když je to živý tvor, jen si pomyslím v duchu.

Nad každou fotkou kývnete hlavou nebo řeknete hm, aniž tušíte, jestli je tam už jiný brouk nebo je to po milionté vyfocen ten samý. Makrofotograf od vás víc ani neočekává, ví, že tomu stejně nerozumíte, ale podívat se musíte, je to pro vás čest, vidět ještě nezveřejněné úlovky, přece.

Důvodů k návratu z vycházky je většinou několik. 1. plná SD karta 2. špatné světlo 3. velký vítr 4.vybitá baterka foťáku.

Nakonec zjistíte, že jste za celé odpoledne ušli asi sto metrů tam a zpět od domu. Makrofotograf má pocit, že ušel půl světa.  Bolí ho stehna, kolena a ruce. Bodejť, když dělá v trávě kotrmelce a foťák váží stejně, jak půlroční novorozeně.

Ta druhá půlka světa, ho čeká doma poté, co kartu strčí do počítače a neustále vás zve k monitoru se slovy : „Podívej, tady kdyby byla ostřejší hlavička, a tady kdyby se tolik nehýbal a tady kdyby tolik nefoukal vítr.“ Takže z těch šesti set fotek se vyselektuje tak deset, ty se ještě nějak upraví (trvá to několik dní a nocí) a pak po zdlouhavém uvažování se zveřejní nebo zůstanou v PC „zásuvce“ navždy.

Makrofotograf  nepotřebuje najezdit tisíce kilometrů, nepotřebuje exotické končiny, protože on má ten svůj svět doslova pod nohama.  A my ostatní jej poznáváme jen díky tomu, že nám ho poodkryje. To, co nejvíce potřebuje je hodně času, trpělivosti, železná kolena a tolerantní partner.  

Protože každý makrofotograf čeká na tu svoji top fotku. A než ji vyfotí, musí projít lesem nezaostřených, "hýbajících" se fotek. Nemůžu se dočkat té chvíle, až uslyším : „Pojď se podívat, to je ONA.“

I když, na druhou stranu mi to asi bude i trochu líto…    

PS: několik takových úlovků makrofotografa si můžete prohlédnout v odkazech níže v "souvisejících článcích".