Kéž by můj syn byl zloděj...

Je strašné být matkou oběti, ještě horší je být matkou vraha. Každý toužíme po tom, aby naše dítě bylo zdravé, chytré a úspěšné. Děláme pro to všechno. Co když to ale neděláme správně? Bohužel, máme jenom jeden pokus.

    Když se narodil, byl to takový malý ubrečený uzlíček. Měl už při narození hodně vlasů, manžel říkal, že to znamená, že bude hodně chytrý.

    Byl to pěkný kluk, vím, že to říkají všechny matky o svých dětech, ale Liborek byl opravdu pěkný. Dokonce si ho ve školce vybrali na focení reklamního letáčku na propagaci jejich školky. Byl hodně živý, vždycky ho bylo všude plno, rád se předváděl, neměl problémy mluvit s dospělými, ale vždy byl slušný a uměl za všechno poděkovat.

    Ač jsme se s manželem snažili, už se mi znovu nepodařilo otěhotnět a tak zůstal Liborek jedináčkem. Manžel s ním chodil na fotbal, kde hrál za žáky a vybil si tam tu svou energii.

   Když jsem si prohlížela jeho fotky, na všech si každý všimne jeho krásných tmavých očí. On tvrdí, že je má tmavě hnědé, mně připadají až černé. Jsou jako dva uhlíky, jak oči malého čertíka.

    V pubertě ty oči už nebyli tak jiskřivé, spíše jakoby něco ukrývaly. Jednu dobu to s ním nebylo lehké, chytil se nějaké party, chodil domů opilý, býval agresivní.

"Je v pubertě, tak to má hodně kluků," bránila jsem ho před manželem. Nesnášel ten pocit, že si Libor o sobě myslel, že je mistr světa a my jen rodiče s historickými názory na svět. Učil se automechanikem, docela ho to bavilo, ale víc ho bavilo lítat s pochybnýma kamarádíčkama po hospodách. V tu dobu jsme příliš nevěděli, jak na něj. Já ho bránila, manžel zuřil.

    Když se seznámil s Marikou, byl na chvíli jako vyměněný, v těch očích jsem najednou viděla zase tu jiskřivou radost, byl prostě zamilovaný. Poprvé a opravdově. Marika byla milá holka, která k nám chodila často na návštěvu, Libor byl jako vyměněný a zažívali jsme fajn rok.

"Paní Matějovská, chci se s Liborem rozejít," řekla mi jednou Marika, když jsme spolu seděly v kuchyni.

Jen jsem povytáhla zvídavě obočí.

"Bije mě," řekla skoro šeptem a sklopila hlavu. Polkla jsem naprázdno.

"Cože tě?" jakoby mluvila jinou řečí. Cítila jsem, jak se mi zpotily dlaně.

"Libor je skvělý kluk, ale když se mu něco nelíbí nebo není po jeho, změní se v zuřivce. Když se ještě trochu napije, jde z něj strach," mluvila dál pro mě tou marťanskou řečí.

"To si vymýšlíš, to není pravda," zvolila jsem protiútok.

"Chtěla jsem vám to říct, protože mně s vámi bylo vždycky dobře a je mi líto, že už se nebudeme vídat...," vedla si dál svou Marika, jakoby mě neslyšela.

Ale to spíše já neslyšela ji.

"Odejdi Mariko, běž pryč," řekla jsem a nemohla se na ni ani podívat. Vymýšlet si takové nesmysly. Libor dokáže být protivný, ale Mariku miluje jako žádnou jinou a nikdy by...nikdy.

    Z přemýšlení mě vyrušil hluk otvírání velkých ocelových dveří. Postavila jsem se na konec skupinky lidí a vešla dovnitř. Prošla jsem přes bezpečnostní rám, odložila své věci do skříňky a čekala na další pokyn strážníka.

"Jméno," zněl příkaz.

Už jsem věděla za tu dobu, že nemyslí moje.

"Libor Matějovský," řekla jsem srozumitelně, možná až příliš. Strážník ke mně zvedl oči od papírů.

"V jakém jste poměru k obžalovanému?"

"Matka," hlesla jsem.

"Dveře číslo 3," řekl a ukázal směrem vpravo.

   V místnosti jsem si sedla k jednomu z šedých stolků, židle mi připomínaly školu. Byly stejně dřevěné, stejně opotřebované, a neseděla jsem na nich ráda. Nic se nezměnilo.

   Libor seděl proti mně, dívala jsem se na něj, ale spíš jakoby skrz něj. Viděla jsem ty tmavé černé oči, viděla jsem v nich toho malého ušmudlaného kluka, který za mnou chodil vyděšený v noci do postele, když měl špatné sny, kluka, který měl hrdě zaťaté pěstičky bolestí, když jsem mu desinfikovala zraněné koleno z fotbalu, kluka, který voněl mýdlem po nedělní koupeli a zabaleného jsem ho v župánku nesla do postele. Jak jsem mu pusinkovala chodidla a on se smál, že ho to lechtá, jak při čtení pohádky chtěl vždycky držet mou ruku, jak jsme se nasmáli při polštářové bitvě.

  Tyhle černé oči patří tomuhle klukovi, kterého vidím já. Tyhle černé oči patří vrahovi, kterého v něm vidí ostatní.

Libor zabil.

   Zhroutil se mi svět, ještě stále doufám, že je to zlý sen, ze kterého se probudím. Jen nevím, ke komu pak budu vyděšená utíkat do postele.

   Když jsem tehdy od nás Mariku vyhnala, netušila jsem, že ji vidím naposledy. Pak už jsem ji viděla jen na policejní fotografii, kterou mi strkali pod nos policajti, když k nám domů přišli hledat Libora. Zatkli ho v autodílně, je to už půl roku zpátky, stále běží vyšetřování a soud.   

  Jednou jedinkrát jsem se ho zeptala na to, proč. Odpověděl mi, že nesnesl pomyšlení, že by ho Marika opustila. Tak banální věta. Lidé během života ztrácejí tolik lidí, a kdyby každý za to měl zabíjet…Přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu, co jsem měla dělat jinak, nakolik je taková věc ovlivnitelná. Žádný z rodičů přece nechce mít doma vraha, tak kde se to v těch lidech bere.

   Právník se to snaží uhrát na nepříčetnost, Libor podstupuje opakovaná vyšetřování a sledování na psychiatrii. Beru to jako takovou právnicko-soudní hru o tom, kdo si víc přikloní právní výklad na svou stranu. Ale ať bude rozsudek jakýkoli, nevím, jak s tím žít dál. Polehčující okolností je Liborovo doznání. Polehčující? Jak pro koho.

Je strašné být matkou oběti, ještě horší je být matkou vraha.

  Jednou jsem šla dát Marice na hřbitov květiny. Když jsem odcházela, z druhé strany jsem viděla přicházet její matku. Předtím jsme se spolu potkaly jen párkrát, znaly jsme se málo, jen od vidění. Nemohla jsem od ní odtrhnout oči, sledovala jsem, jak se sklání k hrobu své dcery a hladí chladný kámen, pak se rozplakala. Ramena se jí třásla.

  Záviděla jsem jí to, že může plakat. Já to zatím nedokázala. Myslím si, že je to jakási obrana mysli, protože když jste schopni plakat, znamená to, že si celou tu hrůzu uvědomujete a to by můj mozek nezvládl, teď ještě ne.

„Konec návštěv,“ křičel bachař ode dveří.

„Děkuju, mami, že jsi přišla,“ řekl Libor a držel mě za ruku. Viděla jsem ty jeho štíhlé prsty, vždycky jsem si říkala, že by mohl hrát na klavír.

„Buď bude pianista nebo zloděj,“ říkával jeho dědeček z legrace. Kéž by byl zlodějem, pomyslela jsem si. Vyšla jsem z věznice, znovu můžu přijít za měsíc. Sedla jsem si do nedalekého parku na lavičku.

  Bylo slunečné nedělní odpoledne. Rodiny nebo dvojice se procházely mezi vzrostlými stromy a chytaly každý paprsek slunce, které pomalu oteplovaly zemi. Jeden malý klouček utíkal za svými rodiči, klopýtl a upadl. Skoro neplakal, tatínek se k němu sklonil a čistil mu naražené koleno a já zahlédla, jak má urputně zaťaté pěstičky a tváří se statečně.

Rozplakala jsem se, poprvé od té doby.