Rétorika o válce v těchto dnech lítá ze všech stran. Je to znepokující pro všechny. Jak se asi cítí obyčejný člověk, dítě, které se tam jen prostě narodilo...
Silvia Photo
Několik posledních nocí jsem se nevyspala.
V noci se budím ze spaní, mám děsivé noční můry a často se pak už bojím usnout.
V koupelně se pak snažím minimalizovat následky noční příhody na mém prostěradle.
Říkám si, že když je po půlnoci, tak třeba všichni spí, to zdánlivé ticho je neobklopující.
Třeba nikdo v tento čas nevymýšlí nic nebezpečného.
Může to být ale to pověstné ticho před bouří.
Ve škole jsem dostala už několik poznámek za pozdní příchod, protože jsem ráno zaspala.
Dnes odpoledne jsem se byla projít nad vesnicí.
Mám ráda ten pohled na ty dlouhé zelené kopce, prolínající se v úrodná pole, je nezvykle teplo.
Slunce mě docela pálilo do tváří, stála jsem tam dlouho.
Představovala jsem si, jak přes ta pole a louky přejíždí tanky a terénní vozy, jak po hroudách dupou vojáci, až celý ten obzor zaplní.
V tu chvíli se zvedl studený vítr a slunce se schovalo za tmavé mraky. Jakoby i příroda tesknila.
Taková zvláštní tíseň se nese po celé vesnici.
Vidím zachmuřené obličeje babiček, hlubší vrásky na čelech mužů, strach v očích žen, jen ty malé děti skotačí jako vždycky.
Večer si vyslechnu v televizi, jak všichni řeční, jak všichni vyjednávají, jak jsou všichni znepokojení. Příliš tomu nerozumím, ale výrazy ve tvářích mých rodičů a babičky, jsou pro mě víc, než jasné.
A jak asi znepokojení máme být my? Jen pár kilometrů od centra dění.
V dějepise ve škole jsme se učili o spoustě válek v historii a já si myslela, že nás se tohle netýká.
Dívám se ven oknem, stékají po něm drobné klikaté potůčky deště.
Představa mé spálené vesnice, plačící matky a toho, jak budu muset být statečná, až nás někdo vyžene z domu, mě pronásleduje v mých snech.
V mých nočních můrách.
Bojím se, moje srdce jako by se smrsklo, jako bych na hrudníku měla kámen.
Netěším se na další noc, ještě méně pak na další den...
Chtěla bych být zase ta bezstarostná copatá holka, co má trojky z diktátu a věčně odřená kolena.
Vím, že vždycky říkám, že už jsem velká, ale...teď jediná velká věc je u mě strach.
Zajímalo by mě, jestli i Putin se bojí usnout...
