Je několik možností, jak se dostat do hudební extáze. Máte sluchátka na uších a hudbu puštěnou na plné pecky, v lepším případě sedíte v koncertní místnosti, v tom nejlepším máte nástroj v rukách a hrajete sami...
Po zaklepání Klára vešla do dveří, na jejichž jmenovce stálo - Anna Lipovská, akordeon.
Žena středního věku, seděla za stolem a něco psala. Klára se rozhlížela po učebně, byla standartně zařízená, jako všechny ostatní v umělecké škole. Snad jen pár drobností ukazovalo na toho, kdo byl jejím obyvatelem, pár fotografií, drahý diář a několik uměleckých plastik na skříních.
"Vy musíte být Klára od pana učitele Teličky," zvedla pohled Anna na osobu stojící před ní.
"Ano, pan učitel vám tady posílá program závěrečného koncertu," položila Klára list papíru na stůl.
"Děkuji," projížděla očima list Anna, "velmi se budu těšit na váš závěrečný koncert, to víte, žáků jako vy tady nemáme mnoho."
Klára studovala vysokou školu ekonomickou, ale nechtěla pověsit hudbu na hřebík, tak současně s malými žáky školou povinnými, navštěvovala místní uměleckou školu, kde u pana učitele Teličky studovala hru na housle, na které hrála od dětství. Každý učitel byl potěšen žákem, který měřil víc než sto centimetrů a nemusel hrát jen stupnice a povinné etudy. Kláru čekal po několika letech na škole, závěrečný koncert.
"Už teď jsem hodně nervózní," přiznala Klára.
"To je dobře, znamená to, že vám na tom záleží," řekla Anna a vstala. Byla štíhlá, věk těžko odhadnutelný, mezi čtyřiceti a padesáti lety, její pleť byla hladká, jen mírně vrásky kolem modrých očí, tmavé vlasy s perfektním střihem, moderně oblečená.
"Možná jsem troufalá, ale myslíte, že byste mi mohla něco zahrát?" řekla Klára a pohledem spočinula na akordeonech, seřazených v řadě v rohu místnosti, jako žáci v tělocviku, od nejmenšího po největší.
"Naopak, bude mi potěšením," řekla Anna. Vydala se na druhý konec místnosti, kde stál opřený její vlastní nástroj. Velký, černý, stodvacetibasový akordeon, se stříbrným kováním, naleštěný, jakoby říkal, vždy připraven.
S lehkostí, jakoby ten nástroj vážil kilogram, jej Anna zvedla za řemeny a přenesla ke kruhové stoličce. Řemeny si natáhla na ramena, roztáhla kolena, opřela si pravou klávesovou stranu nástroje o vnitřní stranu stehna. Klára sledovala všechny drobné úkony, které Anna dělala. Všechno to, včetně přípravy nástroje, představovalo i přípravu psychickou, kdy již teď si Anna v myšlenkách přehrávala skladbu, kterou hodlala hrát. Zklidňovala svou mysl tak, aby se vše v jejích buňkách věnovalo interpretaci hudby.
Otevřela dvě spony držící měch, zasunula levou ruku do popruhu basů, poskládala si na ně prsty, čtvrtý prst na základní C, které bylo podle hmatu lehce vroubkované, malá orientační značka pro hráče. Pravou ruku měla stále svěšenou, jen jednou jí přejela po klávesách, jakoby na pozdrav.
"Bude to Vivaldiho Zima, Allegro non troppo...," řekla potichu Anna.
Klára se posadila na židli a pozorně sledovala obraz před sebou.
Anna se soustředěným výrazem položila pravou ruku na klávesnici, na vteřinu zavřela oči a začala hrát skladbu. Prsty po klávesách jezdily s lehkostí nahoru a dolů, k tomu se přidával doprovod basů, někdy měla pravá ruka sólo, levou rukou Anna táhla současně měch podle síly a intenzity skladby, v některých pasážích bylo potřeba hrát celým tělem, aby se vyjádřila údernost tónu, naléhavost melodie. Klára byla fascinovaná tou souhrou obou rukou, nástroje a těla, kdy výsledkem byla nádherná skladba.
Bylo patrné, že při hraní je Anna zcela mimo realitu, často měla zavřené oči a vnímala jen to, co vychází z nástroje, díky jejímu přičinění, ale jakoby to vše jí jen procházelo. Jakoby to nebyla ona, kdo ovládá nástroj, ale něco nebo někdo nad ní, skrze ni, propouštěl energii, která se zhmotnila do podoby melodie. Vypadalo to tak jednoduše, tak samozřejmě, přitom se za tím dalo tušit hodiny tréninku a dřiny.
Klára cítila, jak místy zhluboka dýchá, když hudba nabírala na dramatičnosti, jak prostupuje i skrze ni, byla nakažená tím prožitkem hrajícího. Byl to totální přenos. Akordeon zněl jako několik nástrojů dohromady, jako varhany v chrámu, bylo to neuvěřitelné. To je přesně ten důvod, proč Klára miluje klasickou hudbu.
Když Anna skončila, chvíli měla sklopenou hlavu a Klára se neodvážila ani hlesnout, takový to byl pro obě zážitek. Takhle se pozná mistr hudby, proběhlo hlavou Kláře, tohle já nikdy nebudu umět. Anna zvedla hlavu a podívala se na Kláru a ta se spontánně roztleskala. Anna se usmála, zavřela spony měchu a odložila nástroj vedle sebe.
"Děkuji," řekla Anna a vstala ze židle.
Klára byla ještě stále omráčena Vivaldiho skladbou. "Bylo to naprosto strhující."
"Děkuji," byla zbytečně skromná Anna.
"Jak dlouho se na něco takového musí trénovat?" zeptala se naivně Klára, sama přitom věděla, kolik času se tomu musí obětovat. Ale třeba je někomu dáno shůry více a je to o talentu.
"Hodiny, dny, týdny, měsíce...nepočítám to, až je to perfektní, tak to poznáte," odpověděla Anna.
"A teď to bylo perfektní?" zeptala se Klára.
"Nejde o to, jestli občas zkazíte nějaký tón nebo se přehmátnete, jde o to, jakou odezvu vám dá ten, kdo to poslouchá," řekla Anna, "a vám se to, zdá se líbilo, takže to splnilo svůj účel, hudba se musí líbit."
"Tak v tom případě to bylo naprosto perfektní," řekla Klára s nadšením v hlase.
"Váš závěrečný koncert určitě taky bude, věřím tomu," usmála se Anna. Teď už tomu Klára věřila také.
