Dovolte mi, dámy a pánové, krátkou polemiku se všemi, kteří vystupují proti současnému politickému establishmentu, proti našim politickým elitám. Nehodlám se našich politiků ani v nejmenším zastávat v rovině mravní, protože k tomu mi skrze mé mládí schází potřebný zkušenostní kredit. Jen bych si přál uvést na pravou míru, jaké jsou reálné možnosti postkomunistické společnosti v České republice.
V Německu, které nám může být příkladem díky kulturní podobnosti a analogické historii, se postupně od roku 1949 vystřídalo osm kancléřů – Konrád Adenauer, Ludwig Erhard, Kurt Georg Kiessinger, Willi Brandt, Helmuth Schmidt a Helmuth Kohl, Gerhard Schröder a Angela Merkel. To jsou tři generace politiků dané odlišnou životní zkušeností. Adenauer, Erhard a Kiessinger patří do generace, která prožila 1. světovou válku a dospěla do období demokratické Výmarské republiky. Brand, Schmidt a Kohl naopak patří ke generaci, která vyrůstala v nacistické totalitě. A konečně Schröder a Merkelová jsou součástí třetí generace německých politiků – generace poválečných dětí rozděleného státu.
K první generační obměně v SRN došlo v roce 1969. Čtyřiadvacet let po konci 2. světové války. Druhá obměna byla možná až v polovině 90. let, tedy za dalších pětadvacet let. S každou generací se pojí odlišná životní zkušenost. A s každou generací dochází k obměně politického stylu. Na rozdíl od SRN, v České republice díky čtyřiceti letům totality (namísto „pouhých“ dvanácti v Německu) existuje pouze jediná generace politiků. Významní lidé, kteří si pamatovali období první republiky, byli částečně zlikvidováni v nacistických a komunistických pracovních táborech, a ti co přežili, buďto uprchli do exilu, anebo v strádání jako podřadní občané zůstali. V roce 1989 však byli již příliš staří, než aby mohli utvořit první porevoluční politickou generaci.
Čeští politici totiž tvoří homogenní útvar lidí narozených v období let 1940 – 1980. Všichni mají víceméně totožnou životní zkušenost, víceméně totožné zažité vzorce chování. Soudím-li podle toho, jak se demokracie vyvíjela v Německu, tak nám do prvního „střídání stráží“ zbývá ještě přinejmenším pět let. Současné lídry nahradí nejspíše dnešní třicátníci, kteří si jako děti prožili Sametovou revoluci a dospěli do prvních let obnovené demokracie. Nakonec, první více či méně úspěšné vlaštovky (např. Ondřeje Lišku) již můžeme pozorovat.
Co tím chci říct? Vypjatá a dlouhotrvající volební kampaň lidi unavuje. Jedním z mnoha jejích negativních důsledků je naprostá medializace kterékoli obhroublosti a jakéhokoli náznaku agresivity. A těch s blížícími se volbami přibývá. Lidé jsou logicky svými politickými představiteli znechuceni, a to v čím dál větší míře. Proto padají na úrodnou půdu iniciativy, jako je „ Vyměňte politiky“ Marty Kubišové či populistická kampaň Radka Johna za odstranění „politických dinosaurů“. A vůbec programatika a rétorika menších stran, která útočí na stávající establishment a propojuje současné lídry s nejrůznějšími „kartely moci“, mafií a koryty.
Politiky není třeba vyměnit. Ještě není za koho. Politici se vymění sami. To si jen postkomunistická demokracie žádá trpělivost od stále netrpělivějšího národa…
