V konfliktu mezi Palestinci a Židy jsem vždycky fandil Izraeli. Pro člověka ze společnosti stižené mnichovským syndromem je asi cosi přitažlivého na malé zemi, která od roku 1948 vedla celkem čtyři války doslova na život a na smrt, pokaždé s koalicí nepřátel, jejichž převaha alespoň pokud jde o čísla byla natolik zdrcující, že se osamocený ozbrojený odpor jevil jako beznadějný. Kromě toho, arabský, předpluralistický a socialismem říznutý způsob života - ačkoli je jistě velmi pozoruhodný - není můj šálek kávy, takže jeho úspěchy a triumfy obvykle s nadšením nevítám. Přesto nemohu v případě stávajícího všeobecného pohoršení nad básní Güntera Grasse než odsunout své sympatie k Izraeli stranou a postavit se za německého spisovatele, nositele Nobelovy ceny a bývalého příslušníka Waffen SS. Spolu s Grassem totiž stojí na pranýři Evropy i mravní principy, které jsou v základech naší civilizace.
V básni "Was gesagt werden muss" ("Co musí býti řečeno") bylo minulý týden prolomeno jedno z největších tabu poválečné německé společnosti: otázka německých závazků vůči Izraeli. O "dědičném hříchu" holocaustu, jímž je Německo zatíženo, nepochybuje kromě několika popíračů nejspíš nikdo. Snad nejhlouběji jsou o něm díky velmi důsledné školní výchově přesvědčeni sami Němci. Přijetí viny a zahanbení ostatně nebylo pouze součástí poválečné morální katarze národa, nýbrž i prakticky-politickým způsobem, jak být (slovy postavy Sira Humphreye z britského seriálu "Jistě, pane ministře") "...přijat zpátky mezi lidskou rasu." Komu nebo čemu je však Německo svou nezpochybnitelnou vinou zavázáno?
Prakticky od vzniku SRN až do současnosti byla v německé zahraniční politice i v rámci vnitropolitické diskuse na tuto otázku jen jedna odpověď: státu Izrael, zemi obětí konečného řešení. Günter Grass si dovolil říci něco jiného. Zpochybnil právo Izraele na "první úder" proti Íránu za pomoci prostého argumentu: Izrael by neměl mít právo podniknout útok, který podle jeho slov "může vyhladit tyranem porobený a k organizovanému jásotu nucený íránský lid jen proto, že se předpokládá, že je v jeho moci vyrobit atomovou bombu," protože v Izraeli samotném jsou již desetiletí vyráběny - a podobně jako v Íránu tajně - jaderné zbraně, které Izraelci odmítají zpřístupnit mezinárodní kontrole. Grass kritizuje současné Německo za to, že Izraelcům v těchto dnech dodalo ponorku, která má židovskému státu podniknutí právě takového útoku umožnit. Němci, podle Grasse již tak zatížení historickou vinou, se tím mohou stát "dodavateli zločinu" (rozuměj vyhlazení Íránců izraelskými jadernými zbraněmi) a tím i jeho neoddiskutovatelnými spoluviníky.
Jak naznačuje, německý lid se z touhy odčinit holocaust nekritickým přístupem k materiálnímu podporování Izraele může dostat do situace, kdy se bude podruhé podílet na genocidě. Nechutnou ironií osudu právě na straně těch, na nichž ji posledně sám páchal. Německý závazek odčinit vlastní historickou vinu nepatří Izraeli, ale hodnotám liberální západní civilizace. Náleží abstraktním (slovy TGM) "vyšším principům mravním", nikoli konkrétní politické entitě "Izrael" a jeho obyvatelům.
Günter Grass se ve své básni pokusil načrtnout tezi, že kdyby si někdy Židé za svého vůdce zvolili obdobu Hitlera nebo kdyby někdy začali praktikovat politiku podobnou politice Třetí říše, nemělo by Německo i přes své obrovské provinění na židovském národu žádnou morální povinnost jej v takovém jednání podporovat. Holocaust totiž nelze odčinit podporováním jeho obětí v připravování nebo páchání dalšího holocaustu. Holocaust mohou Němci odčinit jen neústupným lpěním na principech a mravních zásadách, které mají jeho zlo sprovodit ze světa jednou pro vždy. To podle Grasse muselo býti řečeno. A Evropa z něho za to udělala antisemitu...
