Václav Machiavellista Klaus, aneb účel světí prostředky

Co spojuje Davida Camerona se sudetskými Němci? Euroskeptik, ekoskeptik a především egocentrik Václav Klaus. Obdivuhodná persona v ohledu vytrvalostním, jelikož není příliš lidí, kteří lpí na svém do posledního dechu jen proto, aby neztratili tvář. A Klausovi ztráta tváře hrozila nejen před českým národem, ale – což je pro mužské ego jeho formátu vražedné – před půl miliardou lidí celé Unie.

Aby mohl dál vytrvale a tvrdošíjně prosazovat svojí nechuť k lisabonské reformní smlouvě a s důstojností zachovávat vlastní názorovou konzistenci, potřeboval v posledním měsíci opravdu již nějaký pádný důvod. Zvlášť když i věrolomní Irové dali reformované Evropě zelenou a Klausův spojenec Kaczynski ve Varšavě uspořádal ku příležitosti lisabonské autogramiády honosný banket, bylo na Hradě nutno hledat jakékoli stéblo, jehož by se pan prezident mohl chytit.

Není to tak dlouho, co v prezidentské kanceláři skrze dopisní papír svitla naděje na udržení Klausova ojedinělého euroskepticismu při životě - psal sám šéf britských konzervativců David Cameron, že když se podpis pozdrží o pár měsíců, on se přestěhuje na Downing Street a potopí Lisabon v referendu. Jenomže pro rádoby legitimní pozdržení ratifikační signatury by po uplynulých několika dnech potřeboval opravdu pořádný důvod - a vyšťoural ho kde jinde, než v samotné smlouvě. Uhodil na sudetoněmeckou otázku a možnost majetkových vyrovnání, čímž propojil Camerona s národnostní třenicí tisíce kilometrů od La Manche a samozřejmě popudil Němce ještě víc, než se mu to dařilo pouhým odpíráním parafy.

Nejsem právník, Lisabonskou smlouvu jsem nečetl (a kdo ji měl jako právní laik v ruce, ten moc dobře ví proč). Ale její propojení s otázkou Sudet mi od politika Klausova formátu (svého času jsem si ho vážil coby dobrého prezidenta) připadá vůči národu necitlivá, vůči zahraniční politice neprozíravá a vůči morálce a etice ubohá. Je naprosto evidentní, že o ochranu domečků a políček v pohraničí našemu prezidentovi až tolik nejde, zato o Camerona ano. V tomto případě jde o jasný machiavelismus: účel (destrukce Lisabonu) posvětil coby prostředek i takovou nestoudnost, jako podněcování česko-německého antagonismu strašákem odsunů a následných žalob.

Nestydím se za slovo „antagonismus", i když opravdoví, pravověrní „Evropané" by mne za tento pojem uvnitř Unie rádi odsoudili. Věnoval jsem nějaký čas pročítání reakcí na Klausovy požadavky v německých médiích. A pokud lze soudit, nestranný a objektivní přístup k otázce událostí těsně po 2. světové válce jsem nikde nenašel. Němci i Češi se rádi tváří, že je to již minulost, ovšem do doby, než tuto minulost někdo nevytáhne. Emocionální postoj vyjadřují i rozdílná označení pro vystěhovanou populaci - zatímco my o nich hovoříme jako o „odsunutých", německé slovo je mnohem expresivnější - „vyhnaní".

Nejmenovaný německý server popisuje Benešovy dekrety jako „listiny, na jejichž základě byly z ČSR vyhnány a o majetek připraveny tři miliony Němců". České „odsunuty" a „konfiskovány" zní o mnoho více „nad věcí", než emocionální německé pojmosloví. Antagonismus až mírná zášť je tedy vcelku na místě. Mnozí Němci odsuny a události kolem nich neustále vnímá jako křivdu a zločin. Ano - děly se zločiny. Ano, majetek jim byl zabaven. Ano, byli vystěhováni a doslova vykořeněni.

Na druhé straně v Německu chybí objektivní pohled z druhé strany - sudetští Němci byli (i přes tvrzení snažící se dokázat opak) obrovskou menšinou trpící chronickou neloajalitou k republice (stejně ovšem i Slováci), menšinou, která odmítla ČSR v nejkritičtější chvíli podržet a nakonec to byla ona, kdo demokracii v Československu nasadila oprátku. Po Mnichově byli ze Sudet vystěhováváni také Češi. Bylo zde období protektorátu a heydrychády, byl zde holocaust. Byly zde nucené práce. Třetí říše hospodářsky vysávala všechna dobytá území, včetně ČSR. V Německu naprosto chybí reflexe a úvahy o možné adekvátnosti odsunů.

Co je tam prohlášeno za mrtvé, je ve skutečnosti pouze uložené k ledu.  Umrtvení sudetské otázky je nejspíše možné pouze se současným umrtvením generací, jichž se sama dotýká. Václav Klaus svým přístupem bohužel umrtvování příliš neurychluje. Naopak možná budí k životu vášně, které by zanedlouho byly úplně zapomenuty.