Pravice a levice = rozdílný přístup k hospodářství. Vážně?

Existují jisté nezadatelné hodnoty, na nichž politika zprava doleva historicky stála. A zdaleka to nejsou pouze hodnoty materiální. Liberalismus prosazuje neustálé rozšiřování lidské svobody do všech oblastí, kde ještě svoboda není. Tak například svoboda vyznání. Či svoboda slova. Anebo svobodný přístup k informacím. Svobodné shromažďování. To přece nejsou svobody ekonomické, nebo ano? To jsou svobody politické, a jen náhodou jsou jaksi vtěleny do demokratického systému dneška. Demokracie se totiž může odehrávat i bez těchto svobod. Ostatně, tak navrhnul demokratické zřízení Jean J. Rousseau.

Zosobnení konzervativismu, liberalismu a socialismu na jediném obrázku.

Konzervativizmus naopak stojí na uchování tradic. V podstatě přímo oponuje liberalismu. Vezměme si třeba rodinu – zatímco liberál bude hájit jakoukoli formu rodiny (nukleární, širší, neúplnou, či homosexuální), konzervativec bude trvat na tradiční rodině, s přesně rozdělenými úlohami otce, matky a dětí. Zatímco liberál bude bořit tradiční rozdělení rolí ve společnosti a podporovat rovnoprávnost (tedy větší svobodu) žen a mužů, konzervativec bude proti němu brojit. Konzervativec bude striktně prosazovat kapra, zatímco liberál bude tvrdit, že na druh ryby nezáleží. Dokonce to ani nemusí být ryba. Každý se smí svobodně rozhodnout, jak bude slavit Vánoce.

Zatímco konzervativec bude chtít vzdělání pouze pro hrstku lidí, liberál bude prosazovat svobodný přístup. Konzervativec bude zuby nehty bránit elitní školy, zatímco liberál je bude chtít svobodně zpřístupnit všem, kdo jsou dost chytří, aby je studovali. A dostáváme se k socialistovi. Jeho ústřední heslo je rovnost. Proto bude na rozdíl od konzervativce a liberála žádat vzdělání úplně pro všechny. A nejen vzdělání, ale i například volební právo. To chce sice pro všechny i liberál, jenomže socialista jej na rozdíl od liberála bude prosazovat rovné. Každý bude mít jen jeden hlas. A ničí hlas nebude mít větší váhu. Tak daleko liberálové nejdou, i John Stuart Mill prosazoval volební právo všeobecné, ale nerovné. Další politickou hodnotou, vlastní konzervativcům a liberálům, je právo na soukromí.

A mohl bych pokračovat dále a dále. Zatímco konzervativci představují od Velké francouzské revoluce pravici, liberálové se od té doby z levice přesunuli někam doprostřed. Z leva je vytlačili socialisté. Zatímco v mnoha otázkách stojí konzervativci proti liberálům a socialistům, jinde (například v mnohých otázkách týkajících se rovnosti) naopak svorně s liberály oponují socialistům. A nebyla to ekonomická práva, kdo rozdělil politiku na pravici a levici. Prvotní dělení bylo politické.

Otevřeme-li dnes noviny, podíváme-li se na televizi, zjistíme, že politické strany se jinak, než ekonomicky neprezentují. A český občan (a jakýkoli jiný občan v Evropě) ani jinou prezentaci nevyžaduje. Český občan dělí politiky na pravicové a levicové nikoli na základě souhrnného programu politických a ekonomických cílů, ale na základě způsobu, jakým hodlají distribuovat bohatství. Materiální, nikoli kulturní či duševní, samozřejmě. Rozhoduje se podle toho, zda dotyční podpoří ty, či rozdají druhým. Český občan se zajímá o to, „co z toho bude fyzicky mít“. A tak zde máme volební programy plné kroků k potírání nezaměstnanosti a boji s hospodářskou krizí, ale naprosto postrádající návrhy na obhajování politických práv, či – ideálně - jejich zdokonalování.

Poznámka: Článek je původně součástí jiného textu ("Vnímáme vůbec ještě politiku politicky?"), ovšem pro větší stravitelnost byl rozdělen do dvou volně navazujících a navzájem se inspirujících částí.