O české politice...díl třetí: Důchody

Esej o důchodech pojmu méně tradičním způsobem jako konflikt dvou koncepcí – té současné, a té alternativní, privátní. Právě ony totiž ztělesňují postoje, jaké k problematice penzí zastávají dvě největší politické strany, zároveň představitelky konfliktu pravice-levice.

Současný penzijní systém je založen na několika principech – na mezigenerační solidaritě, na požadavku „důstojného stáří“ a především na ideji „penze, coby odměně za odpracovaná léta“. To je velice odchýlené od původních záměrů tvůrce sociálního zabezpečení, knížete von Bismarcka. Jeho cílem bylo usmířit společnost znesvářenou sociálním konfliktem chudých (dělníků) a bohatších (živnostníků a velkých kapitalistů). Ačkoli současný systém funguje v zásadě na stejném principu, jako ten původní pruský, motivy pro jeho existenci jsou odlišné.

Důstojné stáří, podobně jako mezigenerační solidarita, neměly v Bismarckově modelu své místo. Primárním účelem penzí bylo materiální zabezpečení „pro stáří práce neschopných“. Povinné placení sociálního pojištění (tj. principu, který máme dodnes) nemělo jako motiv ideu solidarity, bylo podloženo jen a pouze povinností. O důstojnost ve stáří také nešlo, neboť většina lidí zemřela ještě předtím, než se penze dožila. A ti, kteří se penzisty přece jen stali, penzi nepobírali déle než pár let. Efekt, který zavedení penzí v Prusku přinesl, byl psychologický.

Současný systém má naproti tomu význam praktický – je dostupný všem a téměř všichni mají jistotu, že se penze dočkají. Za přesně daných podmínek, tedy za předpokladu, že odpracují určitý počet let, po který budou platit povinné sociální pojištění, a dovrší požadované věkové hranice, mohou lidé jednoznačně počítat s tím, že jim stát zajistí pravidelnou měsíční rentu, která pokryje jejich životní náklady. Navíc se lidé mohou těšit, že v době odchodu na penzi nebudou natolik „zdravotně nezpůsobilí“, aby si ještě nemohli užít trochu života (právě toto je ona „odměna“).

V porovnání s historickým modelem trpí současný několika „handicapy“. V minulosti byl poměr plátců k příjemcům tak vysoký, že systém dokázal produkovat přebytky. Dnešní systém se však musí potýkat s dvěma protichůdnými požadavky – zvyšující se střední délka života a souběžné stárnutí (a zmenšování) populace postuluje zvyšování hranice důchodového věku. Proti tomu však stojí kategorické společenské odmítnutí postulátu, způsobené jednak tím, že jak stárnutí populace, tak prodlužování života jsou procesy natolik pozvolné, že je společnost nepovažuje za reálné, a jednak požadavkem na pokud možno co nejdelší „užívání“ důchodu jako formy odměny.

Jak se může český penzijní systém vyrovnat se snižujícím se počtem přispěvatelů a zvyšujícím se počtem odběratelů? Variant vidím jako politolog (tedy ekonomický amatér) několik, a odrážejí většinou postoje hlavních politických stran.

Variantou první je snížení počtu odběratelů ze systému, respektive omezení počtu těch, kteří do něj každoročně přibývají. Toho lze dosáhnout v zásadě cestou, kterou společnost jednoznačně odmítá – posouváním hranice důchodového věku. Důvody, proč se tento krok vždy setká s odporem společnosti, jsou jasné – jak stárnutí populace, tak prodlužování délky života, jsou věci subjektivně natolik nepostřehnutelné, že je veřejnost zkrátka nemůže přijmout za realitu. Téměř v každé rodině lze najít osmdesátníka, a téměř v každé rodině najdeme padesátileté nebožtíky, přičemž mnohem větší vliv na názorové formování jedince má skupina padesátiletých nebožtíků. Jednak je jich více, a jednak jsou argumentem na podporu požadavku penze coby odměny za odpracovaná léta.

Obdobně obtížně postřehnutelné je stárnutí populace – díky uzavřenosti sociálních skupin, v jejichž rámci se pohybujeme, nemůžeme pozorovat přibývající počet starších lidí. Ubývání „mladých“ je jasně patrné pouze ve školském systému, který trpí nedostatkem studentů. Avšak i tento problém je běžnému občanu ČR na hony vzdálený. Ze společenských důvodů je proto zvýšení této hranice obtížně obhajitelné. Navíc – i ekonomický efekt takového kroku je pouze dočasný, jelikož prodlužování střední délky života a stárnutí populace nejsou v rovnováze. Ve skutečnosti stárneme rychleji, než se nám prodlužuje život, a zároveň nejde prodlužování života ruku v ruce s „práceschopností“ člověka. Proto nemůže být tento krok ničím více, než pouhým získáním času na kvalitativně hodnotnější řešení.

Druhým – tradičně levicovým - způsobem, jakým získat peníze, je postupné zvyšování objemu vstupů do systému. To znamená zvyšování daní a sociálního a zdravotního pojištění, přičemž míru daňového zatížení mají nést postupně vrstvy od chudších po ty nejbohatší. Tento – současný – model je založený na solidaritě a „nezničitelnosti“, tedy na tom, že produktivní přispívají na postproduktivní, přičemž všechny příspěvky musí být přerozděleny a doplňují se průběžně. Avšak ve světle stárnoucí populace je nutno se zamyslet nad smyslem solidarity – tím je přispívání potřebným, protože jedinec vlastní více, než nutně potřebuje. Snižováním poměru přispěvatelů a odběratelů se však lze dostat do situace, kdy přispěvovatelé pracují jen proto, aby uživili ty, jež již nepracují.

Coby student společenských věd nemohu opomenout ještě jeden jev, s nímž je současný penzijní systém spojen – rovnost. Tradičně levicová hodnota totiž dochází největšího naplnění ve stáří. Podle nedávno uvedené studie jsou si čeští penzisté nejrovnější v Evropě. To však lze jen obtížně pokládat za pozitivum. Vzhledem k tomu, že v ČR neexistuje zákonná povinnost „mít úspory“, očekává člověk, že o něj bude ve stáří „postaráno“ státem. Zde však existuje obrovská disproporcionalita – zatímco člověk s příjmem 100 000,- měsíčně nedostane důchod vyšší, než 20 000,-, člověk s příjmem 10 000,- může dosáhnout na důchod ve výši 8 000,-, přestože příspěvky, které v průběhu života do systému odvedli, jsou nesrovnatelně rozdílné. Jednoduše řečeno, zatímco dříve byl poměr platů 10:1, v důchodu je to pouze 2:1, přičemž výrazně diskriminován je člověk s vyššími příjmy.

Jaká je tradičně pravicová odpověď na otázku penzí? Privatizace. Jistě, člověk by podle zásad svobody měl mít právo, ba povinnost dbát o zajištění ve stáří sám. Navíc – takový přístup by pomohl obnovit tradiční rodinné hodnoty, což vyhovuje i konzervativní pravici. Nebylo by potřeba se trápit s důchodovým věkem, neboť odchod na penzi by byl na svobodné vůli jedince a zároveň by byl vyřešen problém „nepřiměřené rovnosti“ ve stáří. Každý by si naspořil sumu adekvátní svým příjmům.

Existují však zásadní problémy, které s sebou privatizace penzí nese – předně je to zatížení jedné generace platbou dvou důchodů – vlastního, privátního, a potom současná platba důchodů těm, kteří si privátní již uspořit nestihnou, či nemohou. Za druhé je to riziko, že někteří zkrátka úspor nebudou schopni, protože žijí takzvaně „od výplaty k výplatě“. A za třetí – v komerčním systému nelze zaručit, že lidi o úspory nepřipraví např. bankrot.

Z výše uvedených důvodů se domnívám, že východiskem se stane jakýsi kompromis mezi oběma přístupy. Systém vyplácení důchodů bude modifikován na systém vyplácení „příspěvků ve stáří“, jenž bude od určitého věku vyplácen každému, a všem ve stejné výši. Systém sociálního pojištění zůstane zachován, avšak jeho výše se nejspíše přizpůsobí snížení mandatorních výdajů státu. Současně bude muset vzniknout systém penzijních fondů, které bude stát podporovat např. garantovaným úročením reflektujícím inflaci apod. Pokud jde o riziko „vytunelování“ penzijních fondů, to samozřejmě existuje. Ovšem ruku na srdce – jakýkoli podnik, který se projektuje v horizontu čtyř desetiletí, je podnikem velmi nejistým. Stejně je tomu i v případě průběžného systému, který se jen obtížně může vyrovnat s podmínkami 21. století.

Samozřejmě vím, že i současný systém nutí lidi k určité formě „spoření na stáří. Existuje zde však jeden zásadní princip, jehož se lze dovolat – neexistuje zde právní povinnost „mít úspory“, proto se lze legitimně domnívat, že bez ohledu na výši svého příjmu se o mne stát ve stáří postará adekvátně tomu, jakým způsobem jsem se o stát staral výší svých příspěvků. Ve světle výše řečených faktů vznáším otázku – je tomu tak?