O české politice...díl prvý: Daně

Zvolil jsem titulek, který zaručeně nepřitáhne oči názorově vyhraněných čtenářů. Ačkoli by bylo rovněž možné článek uvést jako tradiční spor ODS a ČSSD, neklade si za cíl vyvolávat vášně sledováním primárních štěpných linií české politiky, tedy konfliktu pravice a levice, bohatých a chudších, podnikatelů a zaměstnanců. Bylo by to jistě prozíravější, pakliže bych stál o vysoká čísla jak mezi čtenáři, tak i v karmě. Namísto toho jsem si zvolil pět pravděpodobně stěžejních témat nadcházející předvolební kampaně, na nichž chci ukázat jak výhody, tak i úskalí řešení, která ve svých programech jednotlivé strany představují.

Pro pořádek je nutno dodat, že i přes mou snahu nemohu zabránit některým hodnotovým soudům. Nemohu být ve všech otázkách naprosto korektní a neutrální, neboť názory jedince významnou měrou determinuje jeho sociální prostředí. To je sociologicky prokazatelný fakt. Proto se přiznávám ke konzervativně-liberálnímu smýšlení, tedy k pravici.

Nyní, když jsem vyjasnil cíl esejí a názorově identifikoval sám sebe, je načase uvést konkrétní témata, kterými se budou zabývat. Těmi jsou jednak daně a daňová politika a jednak poplatky ve zdravotnictví. Významnými tématy jistě budou důchody spolu s mateřskou. Za páté téma potom volím otázku zavedení školného, částečně také proto, že jsem stále studentem.

Téma první: Daně

V otázce daňové politiky se v ČR střetávají dvě koncepce – rovné zdanění všech obyvatel, a daňová progrese podle socioekonomické příslušnosti. Rovné zdanění je vlajkovou lodí české pravice, zatímco progresi chce zavést levice. Hlavní argument pro rovnou daň vyplývá z podstaty demokracie – jsme-li si všichni rovni v právech a povinnostech, potom si musíme být rovni především v hlavní povinnosti, jakou vůči státu máme. A tou je v podmínkách dnešní společnosti a systému (tak, jak je nastaven) placení daní (mnohem více, než „jít volit“, jak by mohli namítnout idealisté). Levice naproti tomu namítá, že progrese je projevem solidarity ve společnosti, a že by měla existovat především proto, že je správné, aby silnější pomáhali slabším. Je projevem lidskosti.

Toliko k filosofii. V praxi však existuje pragmatičtější důvod ospravedlňující jak rovnou daň, tak progresi – je jím míra efektivity, tedy maximalizace výnosů. Teorie, jíž se řídí pravicoví ekonomové, říká, že rovná daň vedle toho, že je spravedlivá (protože si jsou v platbě všichni rovni), také motivuje plátce k poctivému placení daní a omezuje tak míru daňových úniků. A protože musí být stanovena tak, aby ji byly schopny platit všechny sociální vrstvy, mírně zvýhodňuje bohatší a podnikatele, kterým tak zůstává více peněz k rozvoji podnikání, čímž se stimuluje hospodářský růst.

Avšak jen obtížně řeší základní, sociologům známou skutečnost, že mnohem důležitější je tisícikoruna při deseti tisících měsíčně, než deset tisíc při statisíci měsíčního platu. Nehledě potom na skutečnost, že v konzumní společnosti není zdaleka jisté, že podnikatel peníze uspořené rovnou daní reinvestuje. Rovná daň může potenciálně prohlubovat ekonomické rozdíly mezi bohatými a chudými. A možný důsledek kdysi krásně popsal Francois Villon ve svém Testamentu: „Bída z lidí vlky činí, a vlky z lesů žene hlad.“ Vlci, kteří nezůstanou v lesích, nejsou nebezpeční ostatním vlkům. Nakrmí se na farmách.

Progresivní zdanění vychází z přesně opačných premis. Primárně zohledňuje výše uvedenou skutečnost, že existují rozdíly v důležitosti částek odevzdaných státu na daních při rozdílných příjmech. Levicoví ekonomové však počítají s něčím, co lze v ekonomické praxi jen obtížně aplikovat – se solidaritou. Progresivní daň má umožnit platit každému jen tolik, kolik může. Ti, kteří platí více, tak z pohledu levice nečiní z pragmatických důvodů, ale proto, že je to správné. Že je znakem kulturní a moderní společnosti, že ti bohatší pomáhají chudším.

Pragmatický důvod legitimizující progresi vychází opět z míry efektivity. Úskalím rovné daně je, že by ji nemusely být schopny platit sociálně slabší vrstvy, což se na daňových výnosech projevuje negativně. Progresivní daň je naopak nastavena tak, aby ji bylo schopno zaplatit pokud možno co největší procento populace, což se na daňových výnosech projevuje naopak pozitivně. Zde ovšem opět narážíme na sociální a ekonomické úskalí.

Pokud bude progrese špatně nastavená (málo pásem, přílišná propast mezi horní a dolní sazbou), vystavujeme společnost riziku sociální nesnášenlivosti, namísto budování sounáležitosti a solidárnosti. Sociální nesnášenlivost se s největší pravděpodobností politicky odrazí extrémní polarizací stranického systému, tedy růstem extremismu.

V ekonomické oblasti potom hrozí, že ačkoli ti slabší možná budou daně ve svém pásmu schopni platit, ti bohatší budou příliš vysokou sazbou demotivováni k placení a naopak motivováni k daňovým podvodům. Jelikož bohatší lidé a podnikatelé tvoří tu nejstabilnější část plátců (a patří k těm, kdo platí nejvíce), dojde tak k výpadku na této příjmové straně, což se na daňových výnosech opět projevuje negativně. Pracuje-li v systému progresivního zdanění něco špatně, je systém patrně stejně potenciálně nebezpečný, jako systém rovného zdanění.

Aplikujeme-li výše uvedené do současné české politické praxe, můžeme jen obtížně hodnotit funkčnost obou přístupů. Studuji politologii, nejsem ekonom, proto nahlížím na daně spíše pohledem společnosti, ne ekonomiky. Středopravá vláda u nás po volbách zavedla rovnou daň ve výši 23%, ovšem pod vlivem koaličních kompromisů česká „rovná daň“ rovná ve skutečnosti není, protože ti majetnější díky různým návazným poplatkům a sazbám zaplatí disproporčně více, než méně majetní. Funkční rovnou daň jsme tedy v českých podmínkách zatím neměli, efekt současné pseudorovné daně je potom do jisté míry zkreslen ekonomickou krizí.

Progresivní zdanění ČR naopak zažila, ovšem patero daňových pásem bylo příliš náročné na administraci, takže se progrese postupně zjednodušovala, nicméně bez prokazatelného efektu. Porovnáme-li potom současný levicový návrh dvoupásmové progrese s rozpětím zdola ohraničeným číslem nižším, než 23% a shora 38% s výše uvedenými argumenty, je třeba se zamyslet, zda pouhá dvě pásma opravdu „umožní platit každému tolik, kolik může“, a do jaké míry vytváří minimálně 15% sazební rozdíl pocit sounáležitosti a solidárnosti, anebo naopak podněcuje sociální nesnášenlivost a demotivuje plátce.

Závěrem si dovolím vlastní názor. Rovná daň nefunguje v žádné zemi dostatečně dlouho, aby bylo možné jednoznačně prokázat její trvalou efektivitu. Naproti tomu progrese je prověřeným systémem fungujícím v demokratických systémech jistě 65 let. Ačkoli naprosto souhlasím s tím, že rovná daň je spravedlivější z hlediska morálního, musím také dodat, že z hlediska sociálního je spravedlivé rovněž zdanění progresivní. Nemyslím si, že skutečnost, že jsem spíše pro progresi, ze mě činí levicově smýšlejícího člověka. Domnívám se, že to, co odlišuje pravicové smýšlení od levicového, je motiv myšlení. Mým pravicovým argumentem pro levicovou progresi není solidarita a přesvědčení, nýbrž onen Villonův citát – nedělejme z lidí vlky, nebudou se krmit na nás.