Máme se bát KLDR?

Nejasné nástupnictví v Pchjongjangu a stále častější testy nových raketových nosičů spolu s jadernými zkouškami vysílají pro celý svět varovné signály, při nichž se obavy mnohých dostávají až na hranici strachu. Aby ne, vždyť zakonzervovaný stalinistický režim disponuje jednou z největších armád na planetě a formálně je ve válečném stavu již více jak půl století. Navíc se netají tím, že usiluje o vlastní jaderný arzenál. Události posledních týdnů budí dojem, že KLDR může být detonátorem, jenž může odpálit nový ničivý konflikt ve východní Asii. Nakonec, v Koreji válka již byla, a i když je dnes přezdívána válkou „zapomenutou", nebyla svým rozsahem konfliktem nikterak malým, ba dokonce ani bezvýznamným. Analogie se současností se mnohdy přímo vybízí.

Když v roce 1950 přepadl Kim Ir-Senův Sever Li Syn-Manův Jih, způsobilo to na mezinárodní scéně značný rozruch a přimělo Radu bezpečnosti tehdy velmi mladé OSN poprvé jednat o Korejském poloostrově. Severní Korea disponovala v RB OSN podporou SSSR (Čínu jako stálého člena v té době reprezentoval nacionalistický a prozápadní Tchai-wan), ovšem díky „chybě" sovětského diplomata (který rezoluci pro nepřítomnost nevetoval) bylo Radou bezpečnosti odsouhlaseno vyslání mezinárodního kontingentu pod vedením USA, který měl potrestat vedení útočné války.

Generál MacArthur, vrchní velitel celé operace, dokázal ze zbytků území málem poražené Jižní Koreje podniknout protiofenzívu, která vytlačila severokorejce hluboko do jejich týlu a dobyla Pchjongjang. V rámci Trumanovy doktríny však chtěl MacArthur pokračovat dále do Číny, kde chtěl svrhnout komunistickou vládu právě vytvořené ČLR. Tím však Číňany proti sobě popudil, takže se do konfliktu vložili na straně Severu svojí „armádou dobrovolníků", jejíž nedostatečná kvalita byla bohatě vyvážena jejími počty. V poměrně krátké době tak byl MacArthur opět zatlačen zpět, až na úroveň odpovídající dnešní hranici na 38. rovnoběžce.

Následující dva roky trvající válka stála život nejspíše milion Číňanů a 35 000 Američanů a dosud neskončila - byla přerušena v Pchanmundžonu v roce 1953, kdy bylo podepsáno příměří. A není bez zajímavosti, že již tenkrát se mohl konflikt stát nukleárním, protože MacArthur pro svou ofenzívu do Číny požadoval nasazení jaderných zbraní.

Od podepsání příměří se Sever a Jih vyvíjel diametrálně odlišně - zatímco KLDR ustrnula v Kimově stalinismu a po dobu studené války se ráda nechala podporovat jak Čínou (pevninskou, komunistickou), tak Sovětským svazem, Jih se z původní pravicové diktatury transformoval v demokratickou zemi s vyvinutým tržním hospodářstvím. A tak zatímco sever poloostrova je jednou z nejchudších oblastí na světě, jih s pověstí ekonomického tygra roste a bohatne. Patří již k tradici, že obě Koreje usilují o sjednocení (na Jižní Korea má dokonce speciální ministerstvo pro sjednocení), nicméně Sever toho chce od podepsání příměří dosáhnout silou - dobytím svého souseda.

Zárukou existence jihokorejského státu se tak hned po skončení konfliktu stal poměrně těsný vojenský svazek s USA a skrze 38. rovnoběžku pak probíhala jedna z „cleavages" studené války (= linie střetu).

Jaká je však situace dnes? Relativně podrobné seznámení s historickým pozadím „konfliktu" v Koreji považuji za nutné pro analýzu současné situace - tedy zda jsou výhružky KLDR opravdu hrozbou, anebo je to pouze něco, nad čím se lze jen s lehkým znepokojením pozastavit.

Může napětí v oblasti východní Asie přerůst ve válku, jak tomu bylo v minulosti? V celé situaci existuje mnohem více proměnných, než konstant. Za konstantu lze považovat snad jen ideologický souboj a touhu po sjednocení podloženou násilím na jedné straně. Proměnných je však mnohem více, minimálně z pohledu uplynulých 56 let a těm se nyní budu věnovat:

1.

První a zásadní proměnnou je absence studené války. Zatímco za války v Koreji 1950 - 53 se severokorejský režim mohl spolehnout na podporu Číny a Východního bloku se SSSR v čele, nyní stojí osamocen, v ekonomické izolaci, zatížen sankcemi spojených národů a jediná podpora, která se mu dostává, je ze strany Čínské lidové republiky.

Ačkoli je však Čína největším (a patrně jediným) obchodním partnerem KLDR, není jisté, zda se na ni může Kim Čong-Il spolehnout, protože již není tou Čínou, která poslala armádu za války. Tehdy totiž ČLR byla stoprocentně komunistickou zemí (navíc čerstvě vzniklou) ovládanou stalinistickou ideologií. A nebyla jadernou mocností.

Dnes však disponuje jaderným arzenálem a od poloviny 70. let komunismus pěstuje pouze jako státní ideologii, nikoli jako hospodářský nástroj, jímž se stal tvrdý kapitalismus. Ten totiž způsobil jednak jistou ekonomickou závislost Číny na západním světě, a jednak přenesl čínské ekonomické zájmy z „východního bloku" rovněž na západ. Spekulací hraničící s jistotou je, že čínská podpora KLDR je pouze principiální a solidární podpora jednomu z posledních „komunistických rájů" na světě.

2.

            Druhou proměnnou je potom Jižní Korea. V roce 1950 to byl slabý, mladý stát, ovládaný pravicovou diktaturou a prorostlý korupcí. Ovšem 50 let ekonomického rozvoje a existence v neustálém strachu ze Severu přinutilo Jihokorejce investovat nemalé částky do vlastní obrany. Severní Korea disponuje jednou z největších armád na Zemi, nicméně jihokorejská armáda je vybavena mnohem modernější výzbrojí a představuje pro Kimův režim sama o sobě soupeře, jehož je nutno respektovat.

3.

Dalším aspektem problému je Japonsko. To totiž na začátku 50. let bylo stále poraženým státem, který se teprve vzpamatovával z válečné devastace a z principu nedisponoval takřka žádnou vojenskou silou. V korejské válce plnilo pouze funkci logistickou, která však nevyplývala z jeho ekonomiky, nýbrž výhodné strategické polohy (a přítomnosti amerických vojenských sil). Dnes je druhou nejsilnější ekonomikou světa a i přes svůj pacifismus představuje nezanedbatelnou vojenskou sílu v oblasti. Je taktéž téměř pětkrát lidnatější, než KLDR a je ochotné se bránit, bude - li ohroženo. A severokorejský jaderný program představuje pro zemi samurajů značnou a především reálnou hrozbu.

4.

Poslední proměnnou jsou Spojené státy a OSN. I když lze hovořit částečně o konstantě, neboť jejich postoj je stále stejný - OSN je proti jakémukoliv konfliktu a USA podporují Jižní Koreu. A to i za cenu války, jelikož negativní postoj Američanů vůči KLDR je všeobecně známý - spolu s Íránem figurovala na tzv. „Ose zla" a jako taková je Amerikou vnímána jako nepřítel (nejinak je tomu však v KLDR). Těsná podpora Jižní Koreji, na jejímž území jsou dodnes dislokovány americké základny a nemalé ozbrojené síly, zajišťovala existenci tohoto státu po půl století a ani v současnosti se nezdá, že se toto „odstrašující" spojenectví má změnit.

Severokorejský jaderný program navíc v kombinaci s programem raketovým představuje přímou hrozbu pro americkou „národní bezpečnost" a tím jsou USA v oblasti mocensky zaangažovány o to více.

Postoj Rady bezpečnosti, v níž je nyní stálým členem s právem veta pevninská Čína, je nejistý. V minulosti RB bez výhrad Číny odsoudila jaderné testy KLDR a uvalila na ni hospodářské sankce. Lze předpokládat, že v případném konfliktu by Čína díky své ekonomické propojenosti se Západem hodila ideologickou propojenost se Severokorejským diktátorem přes palubu a právo veta by nevyužila.

Z výše uvedených důvodů lze relativně jistě usuzovat na následující výsledky:

a)      Absence globálního bipolárního konfliktu odsunula KLDR na okraj mezinárodního společenství a jako takovou ji ze světa vyloučila. KLDR se nemůže z toho důvodu spolehnout na jakoukoli spojeneckou pomoc. Studená válka však fungovala jako prevence nukleárních konfliktů (díky garanci vzájemného zničení obou bloků), a tedy nelze vyloučit, že nyní by KLDR k takovým prostředkům mohla sáhnout (obava z Číny by mohla odradit USA od odvetného útoku).

b)     KLDR musí počítat s tím, že pokud by jí vyvolané napětí vyeskalovalo konflikt, bude muset čelit Jižní Koreji, Japonsku, USA a případné koalici podpořené RB OSN. Jediná strategická výhoda, která by stála na straně Severní Koreje, by byl případný moment překvapení, protože na podporu Číny se nelze spolehnout. Severokorejská armáda by se musela střetnout se silami o generaci vyspělejšími a i kdyby v překvapivém úderu uspěla, existují vážné pochybnosti, že by mohla své úspěchy uhájit proti armádě USA, jejíž převaha je díky jadernému arzenálu, letadlovým lodím a základnám v Japonsku a Koreji jednoznačná. A spoléhat na protiválečné nálady americké společnosti v souvislosti s reálnou jadernou hrozbou by bylo nepřiměřené riziko.

c)      Ozbrojený střet KLDR s výše uvedenými zainteresovanými zeměmi by za neutrality ČLR nemohl Severní Koreji přinést jakýkoli zisk. Pravděpodobně by vedl k její porážce, demontáži režimu a buďto nastolení nového - pročínského (loutkového) - režimu, či sjednocení Koreje po vzoru sjednocení Německa (tedy sjednocení ke kapitalismu a demokracii).

Z výše uvedeného vyplývá, že nejdůležitější v celé záležitosti je a případně bude postoj Číny. Ten může vyvolat jak globální jaderný konflikt, tak udržet celou věc pouze na lokální úrovni. Nelze také vyloučit, že by se ČLR postavila proti KLDR. Pravděpodobnost stupňování napětí až do podoby války je tedy velice nízká. Nikdo ze zúčastněných na válce zájem nemá, ani KLDR.

Severokorejské vedení nejspíš svými hrozbami, raketovými a jadernými testy, silnými prohlášeními a vypověděním příměří chtějí opět pomocí strachu „vydírat" Západ a vyměnit snížení napětí za potraviny, ropu a další komodity, které se režimu nedostávají.

Celou situaci snad lze shrnout pomocí sarkastického humoru - Kim  Čong-Ilovi nejspíš zase došla DVDčka...

Do své analýzy jsem nezahrnul otázku veřejného mínění a obyvatelstva KLDR, právě jako otázku logistiky a zásob strategických surovin pro vedení války. Obě věci mohou eventuálně sehrát důležitou roli, nicméně pro nezúčastněného pozorovatele jsou velkou neznámou.