Klaus - škodná v evropském revíru už i pro Čechy

Téměř tři čtvrtiny Čechů se domnívá, že by Václav Klaus měl své názory v cizině prezentovat s ohledem na vládní politiku. Polovina si navíc myslí, že český prezident svými názory České republice škodí. Tolik nedávný výzkum STEMu k našemu prezidentovi. Přitom ještě před měsícem bylo podle stejné agentury na sedmdesát procent české společnosti s jeho prací spokojeno a hodnotilo ji bez výtek. Jak je možný takový radikální názorový obrat vůči našemu nejvyššímu ústavnímu činiteli?

Pan prezident to nejspíš v posledních dvou týdnech se svým euroskepticismem lidově řečeno přepísknul, a to i pro jinak nijak zvlášť euronadšené Čechy. Jen pro pořádek - pana Klause si vážím, s mnohými jeho názory vřele souhlasím. Nicméně divadelní představení, které zahrál pro celou Evropu v Irsku  necelé dva měsíce před naším předsednictvím Evropské unii považuji za velice nešťastné.

Pochopitelně jako demokrat chápu jeho právo na vlastní názor. Nakonec má být nadstranický a k tomu by vlastní názory měly patřit. Myšlení nadstranického prezidenta by nemělo být indoktrinováno partajní ideologií. V případě Václava Klause je ona neindoktrinace a nadstranickost na pováženou, protože coby zakladatel nejsilnější pravicové strany ODS svými postoji sám značně ovlivnil. O účasti na předvolebních koncertech nemluvě. Jenže když se teď ODS pod Topolánkovým vedením s Evropskou unií smířila a předsednictví vzala vážně, začaly se osobní antipatie premiéra a prezidenta přenášet na naši i evropskou politickou scénu.

Klausův ostentativně negativní skeptický postoj vůči Evropské unii se stal jistou formou politického odporu bezmocného čestného předsedy proti předsedovi nečestnému, ale mocnému. Buď jak buď, tomu rozumím, protože si nemyslím, že by EU byla kdovíjak dokonalou institucí a jakkoli motivovaná kritika z jejího nitra může mít velice konstruktivní důsledky. Existují jisté výhrady, které mám vůči euronegativistickým prohlášením o ztrátě suverenity a hrozbě bruselské zvůle v souvislosti s Reformní smlouvou.

Především, podle mého názoru neexistuje žádná ztráta suverenity. Ne v souvislosti s Lisabonem, protože pravomoci, které jsme my jako stát delegovali do Bruselu, jsme tak úplně nepředali. Jedná se pouze o propůjčení. A propůjčení se mimo jiné vyznačuje tím, že můžeme požadovat navrácení. V případě našeho hlubokého nesouhlasu s jednáním nebo požadavky Evropské unie můžeme kdykoli vystoupit. Můžeme se nařízeními Bruselu přestat řídit. Taková ignorace ale asi povede nevyhnutelně k našemu vyloučení.

Je to úplně stejný princip, jako například v kuželkářském klubu - členy se stát můžeme, anebo nemusíme. A protože my chceme, musíme splnit určitá kritéria, aby nás kuželkáři vzali mezi sebe - mít vlastní kuželky. Jakmile nás mezi sebe vezmou, musíme se řídit pravidly, pokud mezi nimi chceme zůstat - nosit růžové tílko s kuželkou na zádech. Pravidla se však mohou z nějakých příčin změnit a najednou po nás mohou chtít, abychom nosili i růžové trenýrky, což se nám hrubě nelíbí. Potom máme několik možností - pokusit se prosadit náš názor proti většině, ignorovat nařízení a doufat, že nám bude odpuštěno, nebo odmítnout a klub opustit, či se s nařízením smířit a  akceptovat jej. Záleží pouze na tom, nakolik je pro nás členství důležité a jak moc jsme ochotni se podřídit na základě této důležitosti. Kdepak nějaká ztráta suverenity, stále jsme suverény, kteří mohou svým rozhodnutím klub opustit.

Z úst kritiků a odpůrců Lisabonské smlouvy jsem dosud nezaslechl, že by upozornili krom na značné nedostatky a nedokonalosti ( a ty přítomny jsou a nejen ve smlouvě, nýbrž i v Unii jako takové) také na skutečnost, že je prvním dokumentem, který se opravdu smysluplně zabývá problematikou „vystoupení z klubu" a usazuje jej do jasných právních mantinelů. Václava Klause nevyjímaje.

Samozřejmě, přece si nebude podkopávat vlastní autoritu nějakými protiargumenty, které by mohly nějak rozrušit konzistenci jeho postoje a vyvolat pochybnosti o oprávněnosti či neoprávněnosti své kritiky. Nerozumím tomu, proč pan prezident nedokáže alespoň částečně přijmout tu realitu, že jsme členy EU a že nám z toho vyplývají jisté povinnosti. Avšak jeho jednoznačná snaha podkopat postavení České republiky v kontextu celého společenství, navíc těsně před předsednictvím, to je píchání do vosího hnízda evropské integrace. Odmítnutí vyvěsit na Hradě vlajku EU po čas naší vlády ve společenství spolu s deklasováním úlohy předsednictví na ryze administrativní a organizační záležitost vyvolaly v Evropě především v kontextu s naší vnitřní povolební krizí a světovou finanční krizí pochybnosti o tom, zda bychom vůbec měli předsedat a zda bychom se této úlohy neměli vzdát. Proč ne, vždyť je to pouze administrace, podružnost v porovnání s řešením potíží u nás. Vlastně by nás to právě z výše zmíněných důvodů ani nemělo mrzet. Jenže i když je pouze něco málo přes polovinu z nás s naším členstvím v EU spokojeno (STEM), takřka všichni - i přes naši nespokojenost - předsednictví vnímáme jako čest a šanci něco v Evropě znamenat. Pro národ stižený Mnichovským stigmatem a čtyřiceti lety strávenými nejen v totalitě, nýbrž i ve vleku Moskvy, je to poprvé příležitost být tím, kdo vleče a není sám vlečen. Má to pro nás symbolický význam, který pociťuje snad každý v naší společnosti.

Divím se proto, že namísto aby Václav Klaus ubral plyn a přestal tlačit na pilu, akceleruje ještě vydatněji, než dříve. Na oficiální návštěvě Irska se vedle vládních představitelů setkal i s odpůrci Lisabonu. To samotné by nic neznamenalo, kdyby se však při té příležitosti neoznačil za „disidenta Evropské unie". Toto gesto muselo být zákonitě poslední kapkou ve džbánu české tolerance Klausova euroskepticismu.  Češi, jichž valná většina prožila praktické důsledky vedoucí úlohy KSČ ve státě, mají o významu slova „disident" poněkud jinou představu - Havel byl disident. Dienstbier byl disident. Chartisté, to jsou disidenti. Co je spojuje? Odpor proti nesvobodě a snaha režimu je umlčet. A to násilná. Všichni víme o „Asanacích", nucených emigracích a věznění, kterým prošli.

Svou vytrvalostí a neústupností se naši předlistopadoví disidenti stali symboly boje za svobodu. Za co bojuje Václav Klaus, aby se směl titulovat disidentem? Kdo jej umlčuje? Pociťuje snad nějaké represe vůči své osobě? Vězení nepoznal. Evropská unie je svobodná, což mu umožňuje hlásit své názory svobodně a neomezeně. Nemluvě o jeho postavení - který disident kdy byl po čas svého disidentsví současně prezidentem? Zda za represe a snahu jej umlčet považuje proti němu se obracející evropské veřejné mínění, nebo tlak médií, potom možná nepochopil základní principy fungování demokracie. A česká společnost, díky Bohu, je zřejmě konečně začala chápat. Alespoň tak mohu usuzovat z těch několika málo čísel, která mi výzkumy veřejného mínění poskytují.