Následujících několik řádků shrnuje můj pohled na budoucnost ČSSD v politickém prostředí České republiky, i na způsob, jakým může sociální demokracie ovlivnit vývoj politického prostředí samého. V následujících několika odstavcích se Vám pokusím vysvětlit, proč se na základě pozorování situace v ČSSD domnívám, že sociální demokraty čeká v následujících letech stejná krize, jaká nastala po roce 2002 po odchodu Miloše Zemana a proč přikládám právě sociální demokracii výjimečný význam v kontextu celého politického systému.
Nejdříve musím stručně vysvětlit, proč mi z hlediska celostátní politiky připadá mnohem palčivější vývoj ve velké a zavedené politické straně, a ne v obtížně uchopitelném uskupení kontinuálně hrozícím kolapsem, jakým jsou Věci Veřejné. Pro názornost se podržím analogie s matematickou funkcí. Zpochybníme-li proměnnou, dojde jen ke korekci výsledku. Zpochybní-li se konstanta, zpochybní se funkce jako taková. Uvážíme-li stranický systém jako nějakou funkci, představují VV snadno zpochybnitelnou proměnnou. Sociální demokracie však tvoří jeden z pilířů – konstant – funkce samé. A tak – ačkoli jsou díky médiím Véčkaři zdánlivým středem vesmíru – tím skutečně zajímavým hráčem je ČSSD.
Až do příchodu Miloše Zemana do čela ČSSD v roce 1993 byla sociální demokracie jen málo úspěšnou stranou. Svou úlohu na tom sehrály tři faktory porevolučního období: prvně to byla euforie z tržního hospodářství, potom stále ještě přítomná nedůvěra české společnosti k levici, a v neposlední řadě také nepříliš pozitivní role sociálních demokratů v událostech roku 1948. Tyto tři faktory nejenže odrazovaly voliče, bránily rovněž úspěšné „personální politice“ strany jako takové. Strana trpěla nedostatkem svého druhu kvalitních osobností.
To se změnilo spolu s nástupem Miloše Zemana. Ten – založením mnohem více liberál, než socialista – učinil z ČSSD jakousi sběrnou platformu schopnou pojmout osobnosti jak z řad bývalých komunistů, tak středových liberálů. Tím se strana zbavila problému s náborem osobností a zároveň se ospravedlnila před voliči jako legitimní strana. V roce 1995 se sociální demokraté vypořádali i s poslední překážkou, když se přijetím Bohumínských usnesení jednoznačně distancovali od KSČM. Že ani jeden z těchto kroků nebyl politicky špatným tahem, se ukázalo velice záhy, když v roce 1996 zaostala ve volbách ČSSD jen o asi 3% za dosud neotřesitelnou ODS a v roce 1998 dokonce zvítězila. Zeman byl na vrcholu moci, jak ve státě, tak ve své straně.
O čtyři roky později odešel nezpochybňovaný lídr ČSSD Miloš Zeman do důchodu a projevil se jeden velice nepříjemný důsledek Zemanovy transformace sociální demokracie z poloviny 90. let. „Otevřená strana“, strana pro postkomunisty i liberály, musela být nutně pod povrchem nejednotná. Výrazná vnitřní fragmentace byla skryta nezpochybňovaným a všeobecně přijímaným vůdcovstvím Miloše Zemana, ale v latentní podobě byla vlastní struktuře strany interpretující sebe samu jako kontejner názorů od středu do leva. S osobou Miloše Zemana odešla i jednota strany navenek. Během čtyř let vlády ČSSD se v premiérském i předsednickém křesle vystřídali tři lidé, každý ze zcela odlišného vnitrostranického proudu.
Paralelně s rozvinutou vnitrostranickou fragmentací se v „pozemanovském“ období projevuje druhý negativní jev stranické transformace zmíněného předsedy – koaliční zoufalství. Bohumínským usnesením usměrnila ČSSD (vzhledem k podobě stranického systému) svůj koaliční potenciál jediným směrem – do středu a doprava. Sama sebe definovala jako jednu z krajních mezí koaliční hry politických stran a odsoudila se pouze k takovým koaličním scénářům, které nikdy neumožní plně naplnit představy svých voličů: jednobarevnému kabinetu, středolevé koalici, anebo ke koalici středu (chcete-li „velké koalici“). Ve všech případech je ČSSD životně závislá na stranách, které jsou pravicovější, než ona.[1]
Období od odchodu Miloše Zemana po nástup Jiřího Paroubka lze označit za určitou formu vleklé krize, jejíž příčinou byla jak vnitřní fragmentace, tak koaliční zoufalství. Jakým způsobem se ČSSD s krizí vyrovnala? Do svého čela delegovala silného a charismatického vůdce vyznávajícího autoritativní politický styl, který alespoň navenek dokázal obnovit stranickou disciplínu. Zároveň začala sociální demokracie postupně rozšiřovat svůj koaliční potenciál směrem doleva (dobře si vzpomínáme na období, kdy ČSSD seděla ve vládě se Čtyřkoalicí, ale zákony prosazovala s komunisty). Jiří Paroubek získal podobnou pozici, jako Zeman v polovině 90. let – nezpochybňovanou autoritu silného lídra.
Z dnešního pohledu se na této situaci pramálo změnilo. Poté, co sociální demokraté „sestřelili“ Paroubka po nečekaném volebním debaklu, vidíme opět vnitřně fragmentovanou stranu. Jasně jsou patrné skupiny okolo Michala Haška, Bohuslava Sobotky či Davida Ratha. Obdobným „okolím“ se nejspíše obklopují rovněž lidé, jako Milan Urban, Zdeněk Škromach, Martin Pecina, anebo Lubomír Zaorálek[2]. S čím se tedy bude jarní volební sjezd muset vypořádat? Nejdříve bude muset zvolit předsedu.
Zvolení předsedy má primárně vnitrostranický charakter, nicméně za stávajícího rozložení politických sil v zemi má volba předsedy ČSSD také nanejvýš zajímavý možný externí dopad. Uvážíme-li možné kandidáty na předsednický post, musíme přiznat, že osobnost typu Jiřího Paroubka, schopná účinně eliminovat vnitrostranické rozkolnictví, mezi nimi není. Bohuslav Sobotka je zřetelným dědicem Paroubkova odkazu, byť se velmi snaží od něj distancovat. Michal Hašek má svým založením mnohem blíže k liberálnímu Miloši Zemanovi, než k socialistovi Jiřímu Paroubkovi.
Ať zvítězí Hašek, nebo Sobotka, je velice pravděpodobné, že krize disciplíny ve straně bude trvat. Bude-li Sobotka pokračovat v otevírání koaličního potenciálu strany doleva, může počítat se silným vnitřním odporem ze strany liberálního demokratického proudu sdruženého kolem Michala Haška[3]. Bude-li Michal Hašek důsledně lpět na Bohumínských usneseních, zcela jistě jej čeká kritika stran bývalé Paroubkovy kliky okolo Bohuslava Sobotky, nespokojené v „koaličním zoufalství“ strany.
Nanejvýš zajímavý je však onen externí dopad volby. Ten je totiž téměř nezávislý na personáliích uvnitř ČSSD. Současný premiér Petr Nečas bývá mediálně prezentován jako poměrně slabý premiér. A vzhledem k situaci jím bezesporu i je. Absentující legitimní předseda ČSSD zužuje nevyhnutelně operační prostor předsedovi nejsilnější vládní strany, a rozšiřuje tím logicky pole působnosti jeho koaličních partnerů. Chybějící předseda dělá ze sociální demokracie nevypočitatelného partnera. Premiér tak nemůže své koaliční partnery přitlačit ke zdi hrozbou „velké koalice“, protože jsou pro něj nepostradatelní. Troufám si tvrdit, že okamžikem zvolení předsedy ČSSD posílí vliv Petra Nečase jako premiéra. Už jen proto, že jak Hašek, tak Sobotka nejsou osobnosti, které by možnost koalice středu přímo vylučovaly.
Výsledkem zvolení nového předsedy tak s největší pravděpodobností bude další vleklá krize. Dojde k posílení Petra Nečase, ODS a nepřímo nejspíše i k zajištění disciplíny na vládní úrovni, zatímco ČSSD bude v opozici uvězněná ve vnitřních sporech, které jsou přímým dědictvím Miloše Zemana. Navíc bude – nedobrovolně – sloužit jako Nečasův bič v zádech Véčkařů a TOP09.
Existuje pro sociální demokraty nějaká cesta ven? Domnívám se, že nikoliv. Zásadním momentem při řešení vnitřní fragmentace ČSSD je zcela jistě KSČM. Evropsky unikátní povaha českých komunistů, vyznávajících leninský ideál avantgardní demokracie proletariátu, je základní normativní překážkou k vyřešení většiny vnitřních sporů sociální demokracie. Pokud by se podařilo reformovat KSČM do podoby nějaké výrazně levicové systémové strany (typově odpovídající např. Die Linke v SRN), mohla by ji ČSSD zahrnout mezi potenciální koaliční partnery, aniž by riskovala odštěpení svých antikomunistických křídel. Možnost levicové koalice by nepochybně vymanila sociální demokraty z nebezpečí frustrace vlastních voličů.
Nicméně, právě vztah ke komunistické straně a různé vnitřní tlaky na úspěšnost strany (tj. na co nejmenší frustraci vlastních voličů) jsou největšími příčinami vleklých krizí, které nejspíš budou ČSSD v budoucnosti cyklicky provázet. V reformu komunistické strany doufat nelze, proto pevně věřím, že je sociální demokracie stranou natolik silnou, aby se s nimi pokaždé dokázala vyrovnat. Zhroucení ČSSD by nejspíše znamenalo výrazné narušení mechanismu, jakým náš stranický systém funguje. A to by pro politickou stabilitu, které se po větší část polistopadové historie v naší zemi těšíme (…i když se nás noviny snaží přesvědčit o opaku) nebylo dobré.
[1] odstavce zabývající se historií ČSSD vycházejí z příspěvku doc. Ladislava Cabady „Tradiční, třetí, anebo jiná cesta? Česká sociální demokracie 2010“ na konferenci „České politické stranictví v mezinárodním srovnání“ z 14. května 2010 (Plzeň) (písemný výstup: Cabada, Ladislav: 2010. „Traditional, Third Way or a Different Path? The Czech Social Democrat Party in 2010“, p. 83 – 89. In.: Politics in Central Europe: Vol. 6, Nr. 1, June 2010. Dostupné na http://www.politicsince.eu/documents/file/2010_06.pdf (9. 11. 2010)
[2] http://zpravy.idnes.cz/sobotkovi-a-haskovi-rostou-souperi-do-cela-cssd-chteji-zaoralek-i-pecina-1on-/domaci.asp?c=A101110_084544_domaci_hv (10. 11. 2010)
[3] dokladem mohou být prohlášení, jako toto http://www.cssd.cz/media/projevy-a-clanky/onderka-chce-uplny-zakaz-spoluprace-s-kscm-i-v-krajich (10. 11. 2010)
