Ministr dopravy přišel s nápadem na změnu systému výměry pokut při dopravních přestupcích, jehož ústředním motivem je „výše pokuty odvíjející se od příjmu pokutovaného“. Pro potřeby kritické argumentace jsem zvolil formu polemiky s mediálními výstupy zastánců Bártova návrhu. V závěru si potom neodpustím ani kritiku jeho předního odpůrce, Petra Nečase.
Argument I.: Bohatí lidé porušují předpisy častěji, neboť si mohou pořídit drahá, silná a především rychlá auta. (Vít Bárta)
Ano, bohatší lidé si skutečně mohou pořídit drahé, silné a rychlé auto. Nicméně, i nejnovější model BMW či Mercedesu má i přes vysoký výkon motoru z továrny nastaven omezovač rychlosti někde kolem 250 km/h. Obě německé automobilky (v českém prostředí synonyma luxusu) však již před čtvrt stoletím vyráběly vrcholové modely běžně překonávající rychlost 200 km/h (byť bez omezovače rychlosti), které lze dnes pořídit v autobazarech v relativně dobrém stavu i za mnohem méně než padesát tisíc korun.
V praxi je tak rychlý a silný automobil přístupný mnohem širšímu okruhu lidí, než jen movitým příslušníkům buržoazní vrstvy, jimž slouží vedle potěchy především za symbol společenského postavení. Auta movitých řidičů toužících po rychlosti a síle jsou však také vybavena mnohem dokonalejšími systémy aktivní i pasivní bezpečnosti, než 25 let staré „žiletky“ méně movitých, ovšem se stejnými tužbami. Lze celkem logicky dovodit, že při srovnání vyjde jako nebezpečnější hřešící řidič staršího vozu.
Z toho, co je napsáno výše, vyplývají dva závěry, díky nimž stojí první argument pro Bártův návrh na vodě: a) přímá úměra mezi rychlostí vozu a jeho cenou není pravidlem, a proto není vztah přímé úměrnosti společenského postavení jedince a rychlosti jeho vozidla; b) Neexistuje důvod automaticky předpokládat, že bohatší řidič je nebezpečnější, než řidič chudší. Je dokonce možné vyvodit závěr zcela opačný, proto by bylo svázání míry zodpovědnosti s výší příjmů podloženo pouze subjektivním dojmem a možná i zkušeností ministra Bárty, což je pro normotvorbu žalostně málo.
Argument II.: Bylo by dobré zohlednit, jakou hodnotu má pokuta pro konkrétního člověka. (Bohuslav Sobotka)
Ano, je pravda, že sto korun má pro každého různou hodnotu. A je také pravdou, že zatímco pro jednoho může konkrétní výše pokuty představovat existenciální problém, pro druhého představuje pouze drobnou újmu jeho egu. Nicméně, půjdeme-li k podstatě pokuty, musíme nutně uznat, že se nejedná o nic více ani méně, než o formu trestu (chcete-li represe) za porušení konkrétní vymahatelné normy.
Panuje-li ve společnosti většinová shoda na demokratickém režimu vládnutí a kapitalistickém způsobu hospodaření (což jsou doktríny, které si v mnoha konkrétních bodech odporují), je zapotřebí kompromisu. Demokracie předpokládá společenství sobě rovných v právech a povinnostech, kapitalismus předpokládá společenství sobě rovných v příležitosti dobýt bohatství. Konkrétně v oblasti finančních represí z toho vyplývá, že kdo využije svou příležitost dobýt bohatství méně, bude při stejné povinnosti strádat více.
Obdobný problém nalézáme například i ve sporu o zdanění jednotlivců. Avšak na rozdíl od daní, jejichž platbě nelze zabránit, jakémukoli trestu se lze vyhnout dodržováním pravidel, která má trest vymáhat. Tím pádem je možné požadavek na zohlednění konkrétní situace jedince v případě daní považovat za pochopitelný, zatímco u trestů nikoli - daně zhorší stav rodinného rozpočtu nutně, ale pokuta při respektování norem v zásadě nikdy. Kapitalistický způsob hospodaření a demokratický režim vládnutí tak při rovnosti před zákonem, to jest dodržováním pravidla „všem podle stejného metru“, klade větší nároky na disciplinovanost směrem od shora dolu, tedy od bohatých k chudým.
Zavedení „sociálně odstupňovaných sankcí“ však znamená pravý opak – má klást tím větší mravní nárok, čím vyšší je společenské postavení jedince. To může mít pouze dva efekty – buďto dojde k rozšíření „dostupnosti přestupků“, tj. že pokutu si bude moci dovolit více lidí (…a to poněkud stírá význam pokuty jako trestu), anebo bude každá pokuta znamenat existenciální problém pro pokutovaného, tj. že její účinek pocítí všichni stejně (…což zase velmi posiluje represivní složky a zavádí „policejní stát“).
Pro názornost si představme nějaký předmět denní potřeby, bez něhož se v současnosti rodina neobejde – pračku, ledničku, anebo sporák. Zatímco pro nízkopříjmovou rodinu může rozbitá pračka znamenat existenciální problém, pro rodinu s vyššími příjmy znamená jen otravnou návštěvu obchodu. V současnosti pračce cenu určí prodejce s tím, že někteří mají stěží na jednu, a druzí si jich pořídí bez újmy pět. Měly by být ceny praček takové, aby si je mohly dovolit úplně všechny rodiny, bez existenciálního rizika? Anebo by měla být u stejné pračky pro bohatou rodinu cena tak vysoká, aby i pro ni znamenal nákup existenční problém, a bylo v zásadě dosaženo stejné „hodnoty“ pračky, jako v případě méně movitých? Pro většinu z nás je v souvislosti se zbožím naprosto logické upřednostnit dosavadní stav. Bude to platit i v případě, že nahradíme slovo „pračka“ slovem „pokuta“?
Lze tedy učinit zpochybňující závěry, že: a) není nutné aplikovat „sociálnější“ přístup při uplatňování finančních sankcí, jelikož při dodržování norem vymahatelných státem neexistuje povinnost sankce platit; b) zpřístupněním sankcí více lidem by došlo k odstranění samotné podstaty toho, co znamená trest; c) učinit ze sankcí existenciální nebezpečí pro každého je zjevně nepřiměřené a autoritativní; d) cokoli mezi zpřístupněním sankcí a naopak naprostým znepřístupněním znamená zvýhodňování určité skupiny obyvatel a je v rozporu s demokratickouz zásadou společenství jedinců sobě rovných v právech a povinnostech.
Argument III.: Ve Švýcarsku a ve Finsku takový zákon mají a uplatňují. (Bohuslav Sobotka i Vít Bárta)
Existence nějakého zákona v druhé zemi sama o sobě není - a by ani neměla být - argumentem pro zavedení jeho obdoby jinde. Zvláště pak proto, že existence jiného zákona v též zemi může být zároveň argumentem, proč nic podobného nezavádět. Státy se při normotvorbě mohou samozřejmě vzájemně inspirovat, avšak v zásadě není zavedení zákona v jedné zemi argumentem pro jeho zavedení někde jinde. Je možné, že švýcarská či finská ústava a politická kultura existenci takového zákona umožňují. Není však vyloučeno, že takové zákony byly prosazeny silou, a že ve společnosti budí nesouhlas. Anebo že by se určitý zákon jedné společnosti v nějaké jiné nesetkal s odporem.
Maďarsko uplatňuje nový zákon o občanství, který je v rozporu s mezinárodními zvyklostmi. V Německu dlouho existovala legislativa chránící proti pravidlům hospodářské soutěže koncern Volkswagen. V USA byl v roce 2001 zaveden soubor opatření známý jako „Patriot Act“, který dal americké exekutivě právo uvěznit pro podezření z terorismu kohokoli na neomezeně dlouhou dobu. Jsou to zákony zemí, které řadíme – stejně jako Finsko a Švýcarsko – mezi demokratické. A přesto bychom takové zákony u nás nezaváděli, protože je nepovažujeme za dobré. Proč? Protože v České republice k jejich zavedení neexistuje žádné opodstatnění. Opodstatnění pro zavedení norem by totiž vždy mělo vycházet zevnitř společnosti, nikoli do ní přicházet zevnějšku. Proto plave tento argument na vodě snad ještě více, než ministrovo spojení ega s rychlým autem a bohatstvím.
Argument IV.: Policii není do výše příjmů pokutovaných zhola nic. (Petr Nečas)
Ano, policii do výše příjmů v případě pokut za dopravní přestupky v demokratickém státě opravdu nic není. Nicméně, z návrhu ministra dopravy nutně nevyplývá, že by to byla policie, kdo bude výši pokuty stanovovat a vymáhat. Vít Bárta pouze navrhl, aby se výše pokuty odvíjela od příjmů hříšníka, což samo o sobě vůbec neznamená, že policie bude mít pravomoc zjišťovat, jak je kdo situován. Lze si docela dobře představit situaci, kdy policie bude trestanému v rámci pokutování sdělovat pouze procento z příjmů, přičemž vymáhání konkrétní částky bude zákonnou úpravou přenecháno instituci, která je povinna shromažďovat a zjišťovat výši příjmů občanů – finančnímu úřadu. I tento argument je tak pouhým prohlášením na "první dobrou", a v seriozní diskusi naprosto neužitečný.
Stávající systém je systémem statu quo. Stejný trest za stejný přestupek pro každého. Fixní výše trestů za různé přestupky jsou možná pro někoho směšně nízké a pro někoho příliš vysoké, ale je rozhodně jsou stanoveny tak, že nepředstavují existenční problém při platbě pro nikoho. Není mi znám případ, kdy by se kdokoli z občanů ČR kvůli pokutě za dopravní přestupek ocitl v hmotné nouzi, a pokud ano, je to jev ojedinělý, nikoli masový. Chceme-li zachovat společenství sobě rovných občanů v právech i povinnostech, musíme při tvorbě pravidel mít na paměti, že určitá opatření mohou v různých společenských vrstvách dát vzniknout názorovým proudům směřujícím k umenšení práv druhých. Chceme-li zachovat demokracii, chceme-li si všichni zachovat plnoprávnost, nesmíme ani přespříliš zbídačovat chudé, ani nadmíru vyvlastňovat majetné.
