Zpověď osamělého muže...

Všední pondělní dopoledne. Nový rok se ospale vzpamatovává (zhotavuje) z oslav, z přejídání, přepíjení a rozlupuje oči. Úřady se rozjižději malinko rychleji, možná jako obvykle… Potřebuji něco vyřídit na finančním úřadě. Po chvíli vycházím a přidá se ke mně starší pán. Říkejme mu třeba František. Navazuje hovor hudrováním na úředníky a instituci, kterou jsme oba právě opustili. Jdeme stejným směrem. Nespěchám, myšlenky mám, po důležitém raním lékařském vyšetření, rozházené. Poslouchám stížnosti na výše zminěný úřad a pan František tahá z rukávu další téma, momentálně aktuální a svým způsobem atraktivní: Piráti na silnicích, auto. Po něm navazuje věčné téma: lhostejnost, sobectví, ignorance, necitlivost a chamtivost dětí.

Téma první: „Jezdil jsem přes dvacet let autobusem, v podstatě jsem na silnici žil, a tak můžu soudit.  Taková neúcta, arogance a hazard se životy jako vidím dnes, jsem tedy nezaži. Nebyli řidiči dříve slušnější a ohleduplnější? No, jak třeba může někdo jet klidně dál, když bliká červená u železničního přejezdu? Chápete? Co se to dnes s lidmi děje?“

Chápu a přihodím aktuální postřeh z televizní obrazovky: „Máte pravdu. Je flustrující, když člověk může dokonce v přímém přenosu sledovat, jak jsou přistižení „piráti“ hrubí, vůči policajtům se chovají s drzou arogancí, bezostyšně lžou s výsměchem v očích. Jako by tak dávali facku policií i všem slušným řidičům a vlastně z nás dělají blbce". František souhlasně pokyvovuje hlavou, ujišťuje mě, že on ze sebe blbce dělat nenechá.

Pak odbočí na své „koničky“. Sbírání starých pohlednic, starých dobových fotografií a grafických listů. Přitakávám. Mám spolužáka-doktora, který je má stejnou zálibou. A František mne zkouší.

„Víte, kdo vybudlal tu obrovskou díru u Máři Magdalény? No, tam vedle Vřídla.“ Zírám jako trubka. Nevím... Díra na lukrativním místě města je obrovská proluka a co pamatuji, diskutuje se či bojuje o její zastavění. A František šokuje: „To já jsem buldozérem boural staré historické domy. Jó, komunisti, ti to uměli, měli všechno pod palcem a rozhodovali rychle! Chodil za mnou farář, tvrdil, že se mu třepe celej oltář a myslel, že zrovna já vím, kdy to skonči. No, oltář i kostel přežili, patří k jedné z dominant města a my jsme na ni hrdí…“

Přicházíme k místu, kde se naše cesty rozcházejí, ale František se nemá k loučení, ještě jej něco tíží. K rozloučení mi chybí odvaha a vlastně se mi hovorného pána ani přerušit nechce.

„Milej pane, víte, nejsem už mladík, je mi pětasedmdesát (tomu se nechce věřit!), jsem vdovec, mám trojitý bajpás, vlastní byt a žiju sám.“ „Děti? Ty mám taky, ale ty na starýho tátu nemají čas“. Zbystřím. Citlivé, i pro mne bolavé téma, a tak trochu skloním hlavu. František je spokojený, našel nejen „ucho“, ale i spřízněnou duši. Potřeboval se vypovídat a přechozí témata byla pouze úvodem, sondoval a narazil na „úrodnou půdu“… Po tváři mu přeletne prchavý úsměv s nádechem smutku. Má dceru a syna. Líčí různé situace a pochopil jsem jeho bolestný niterný svár. Jak dobře ho znám, ten neustálý zápas mezi povinnosti a lásky rodiče k dětem a s jejich lhostejností, zarputilostí a chamtivostí…

„Dcera přijde čas od času uklidit, někdy i uvaří, ale nikdy neopomene nenápadně stočít hovor na byt. „Neměli bychom jít k notáři, tati? Nechci tlačit, ale víš…“

„A syn? Když jsem si kupoval byt, navrhl jsem, ať jej koupí sám. Byl levný, něco málo přes sto tisíc“.

„Proč bych ho kupoval, tati, vždyť ho stejně zdědím!? A co bude s tvým autem v garáži? Je už staré a může tedy stát venku, ne? Stejně nemá žádnou cenu, je to šrot.“

„Víte, tomu autu je opravdu čtyřicet let. Koupil jsem si jej za marky, které jsem si tvrdě vydělal v Německu.  Nebylo úplně nové, ale v perfektním stavu a to je dosud! Ford Taunus, říká-li vám to něco. Slouží spolehlivě, ale už moc nejezdím. Snad jen na houby. Je to asi už veterán. Syn si na internetu zjistil, že auto už je opravdu veterán a že se taková auta vykupují za deset tisíc €“!

„Chlapče, Taunuse neprodám, jeho cena poroste, víš? A v garáži na něj aspoň nebude pršet… Kluk jen zíral, že jsem informován“.

No, a pak přišly na řadu Vánoce a ženy. Navzájem si notujeme.

„Věřil byste, že mi děti na Vánoce ani na Nový rok nepošlou ani SMSku? A samozřejmě nepřijdou… Nazdobím si tedy malý stromeček a slavím. Sám…“ Slzy v očích. Chápu, také mi vlhnou… Přejdu tedy rychle k realitě a radím, že by tuto nelásku měl zmínit v dědické závěti.

„Vážený pane, to přece nejde! Copak nevíte, že po vaší smrti dostanou automaticky všechno potomci? A ať se nám to líbí nebo ne.“ Tak zcela nesouhlasím, ale mlčím.

„Mám známou, byla tak trochu i přítelkyní mé zesnulé ženy. Bětka se jmenuje. Taky smutný příběh. Měla vlastní byt a pak se seznámila s jedním osamoceným chlapíkem. Láska jako v kýčovém filmu. Postupně se k němu přistěhovávala, zařizovala a starala se o něj. Když pán nevyléčitelně onemocněl, starala se dojemně až do jeho konce. Osm šťastných let. Celých osm let se jeho děti neukázaly, Bětka ani nevěřila, že nějaké má. Poznala je. Víte, kdy a kde?  Správně, u notáře! Tam jí sdělili, že se má do čtrnácti dnů vystěhovat a pouze se svými věcmi!  Jo, se závětí se dají dělat kousky, milý pane!  Dá se rozcupovat a přizpůsobit, většinou tomu, kdo víc zaplatí.“

Zase jsem mlčel, i když jsem v mnohém nesouhlasil. Ale jak jeho slova vystihovala současnou dobu!

Kolem nás prošlo několik lidí, s některými se František srdečně nebo méně srdečně zdraví. K některým ženám má komentář.

„Helejte, támleta“, ukazuje na zdravící štíhlou paní. „Je jí šedesát, vdova. Byli jsme spolu párkrát na vínku, určitá náklonost. Jednou zmínila, že bychom si si mohli udělat vejlet za slanou vodou. Tak jí říkám, že jsem pro ale, že to, při troše skromnosti, bude stát kolem třinácti tisíc. A jestli je má. Koukala na mne jak puk a, že proč ona. A to byl konec. Teď už se jenom zdravíme", směje se.

Z dalších komentářů usuzuji, že jeho vztah k ženám je silně rezervovaný. Nevím kolikrát byl zklamán, či podveden. Bojí se a přehnaně ironizuje. Přistihnu se, že mne tato vlastnost také občas přepadne. Atraktivní František však není typem skrblického dědka, který sedí na penězích. Jistě by se za jiných okolností rád s dětmi podělil o svůj skromný majetek. Myslím, že bytostně touží po kousku lásky a opravdového štěstí s hodnou ženou. Moc bych mu to přál.

Povídalo se mi dobře s náhodným známým. Rozloučil jsem se s ním s hřejivým pocitem, že máme mnoho stejných životních postřehů. A nejen těch… Při loučení jsme si slíbili vzájemné držení palce.

To jen aby naše děti pochopily, že mají starého tátu, který bude jednou potřebovat jejich pomoc…

Zdravím a přeji hezký den.                       Váš Jiří