Žebrat, či nežebrat? To je oč tu běží...

Nejde o návod nebo dokonce radu. Jen o epizodku, která mne trochu otrávila. Hrdinkou, ve smyslu mého povídání, je mladá žena romského původu. Celoživotní zkušenosti s touto komunitou jsou vesměs kladné.  Ponejvíce z dětství, které jsem prožil v karlovarské čtvrti Rybáře. Ve čtvrti, která byla v minulosti všeobecně vnímána a nazývána „cikánská“.

 Ale k mé příhodě. Po zaparkování u jistého obchodního centra, jsem zaregistroval ženu. Přitočila se ke mně a spustila: „Dóbrý pane! Dál byste, prosím, ná polívku pro moje děcka?“ Vzhledem k překvapení jsem nereagoval, což pochopila jako tichý souhlas. „Pokud névěříte, pojďte se na ně kouknout!“.

„Paní, nestydíte se žebrat“ vypadlo ze mne mentorsky. „A co bych se styděla, šak to dělam pró děcka!“ V hlavě mi hrkotalo plno možných protiargumentů, ale abych získal čas, volím ústup:  „Uvidíme, hrozně pospíchám a tak se domluvíme až nakoupím, jo?“ Mizím v naději, že po mém návratu  nebude po Romce ani stopy.

Omyl! S obrovským přehledem se vyvrbila z řady parkujících vozidel. No co? Sáhnul jsem do portmonky a dal ji menší obnos. Na polévku…  Asi nebyl podle jejich představ – poděkování jsem nezaslechl. Při rovnání nákupu do zavazadlového prostoru jsem přes tónovaná skla pozoroval, jak mladá žena obíhá přijíždějící nakupující a pravděpodobně předvádí podobnou scénku, jakou předvedla se mnou. Asi potřebuje polévek spoustu, napadlo mne s nádechem ironie.

Proč však zamířila k zánovní a  osaměle stojící skříňové dodávce, na jejíž kapotě hrdě svítila hvězda mercedesu? Že by ty nebohé a hladové děti měla právě v něm nacpané? Hloupá myšlenka. Hm… žádný děti, jen gestikulace se staženým okénkem. Žena zřejmě sklízela svůj díl za malou aktivitu.

Když jsem odjížděl, mladá žena s utrápeným výrazem „zpovídala“ další přijíždějící. Možná s jinou historkou, možná ne. Tak nevím, ale kdyby mě požádal o almužnu opravdový žebrák či bezdomovec, díky tomuto zážitku, odmítnu…

Stejně žasnu nad neskutečnou vynalézavostí těchto lidí. Před několika lety jsem při „skoknutí“ pro deník v místní trafice, přišel o peněženku. A nebylo nic platné, že jsem nezamčené auto měl stále před očima. Okradení při tankování servírovala media nedávno skoro v přímém přenosu. Proč?

 Hamletovským zvoláním v nadpisu jsem začal. Hamletovským skončím.

 Psát či nepsat o těchto nešvarech? To je to, oč tu běží…

Hezký den přeji.                               Váš Jiří