Šťastný den…

Kolikrát jste si v minulosti řekli: „Dneska jsem měl šťastný den!“? Nevzpomínáte si? Nic vás nenapadá? Tak to jednou zkuste a vyslovte třeba i nahlas a několikrát za sebou toto krásné souvětí. A to i po nějaké docela všední činnosti. Pokud nejste zcela ztracený negativní typ, možná vás zahltí nevysvětlitelný pocit tepla, klidu, vyrovnanosti i něhy. Prožil jsem to před několika dny.

S kapkou skepse jsem v televizi sledoval

americký film, ale příjemně mne překvapil. Dokonce natolik, že jsem ho zařadil do kategorie – „viděl jsem a mohu vidět mnohokrát“.  

„Smím prosit“ se jmenuje.

Diskutující, prosím, o shovívavost, pokud budete můj vkus považovat za „pokleslý“… 

Film, který mne tak nadchl a způsobil, že jsem si pozdě večer mohl tu úžasnou větu říct, je romantická komedie s hvězdným hereckým obsazením (Richard Gere, Jennifer Lopez, Susan Sarandon, Stanley Tucci a další)  - vlastně jednoduchý příběh úředníka, který každý den cestou do práce i z práce míjí tančírnu a oknem chvíli pozoruje a obdivuje přitažlivou, krásnou až fascinující - tančící ženu. Po několika dnech nezvládá situaci, vstoupí a sám se do tanečních přihlásí.

Mnozí jste jistě film viděli, takže dalším vývojem a podrobnostmi bych jen unavoval.  

Snad jen tolik, že jsem s červíkem nedůvěry v hlavě čekal na konec a téměř s jistotou jsem předpokládal, že John prostě krásné Pauline neodolá a příběh skončí v typicky americkém stylu - happy endem.

Skončil sice happy endem, ale jiným, než jsem očekával.

John nejen, že odolal, ale snad se tím problémem ani nezabýval!

Klíčová scéna se odehraje v závěru. John, elegantní, usměvavý a s krásnou růží v ruce, se vynořuje na pohyblivém schodišti. K úžasu kolem stojících spolupracovnic jeho ženy, ji vyzve k tanci. Nádherné vyznání lásky. Společně s Beverly (Susan Sarandon ) absolvuje rozlučkový večírek u neodolatelné Pauliny. Té, jíž John na oplátku vrátil inspiraci opět tančit. Jejich závěrečný tanec je smyslnou přehlídkou ladnosti, krásy a přátelského citu.

Okamžik, ve kterém mne nejen zahřálo u srdce, ale podezřele mi i zvlhly oči…

Namítnete – no co, výborně zpracovaný filmový příběh, a co má být?

Možná máte pravdu, ale pro mnoho lidí a stejně tak pro mne, člověka, který v životě mnohé zpackal, to bylo pohlazení duše a příjemný pocit vyrovnanosti, smíření i osvobození…

A to bylo jistě i poselstvím filmu.

Šťastný den přeji.                                                          Váš Jiří