Sháním řidičku a milovnici hlíny... letní povídání

Nedávno jsem poseděl s kamarádem Lojzou (znáte z článku) u dobrého červeného, když tu si kamarád najednou a z ničeho nic smutně povzdechl. „Jak já závidím chlapům, co můžou občas svěřit ženský volant!“

„Počkej, copak ta tvoje nemá řidičák?“

 „Nemá a nikdy mít nebude…“

„A proč? Ze zdravotních důvodů nebo…?“

„Kdepak, ta je zdravá jako řípa!“

„Prosím tě, táhnete to spolu už nějakej pátek, tak vo co de?! Jezdíš dobře, můžeš jí dát pár soukromejch lekcí a úplatek máš jistej“ mudruju.

„Jenže vona nechce a není na světě síly, která by ji ukecala. Fakt nevím, jak ji přesvědčit. Nedávno mne dostala docela - to ti musím vylíčit: Povídala, že jejímu starýmu klekla plečka a von se teď nechá vozit svojí novou milenkou!“

„Jakou milenkou?“

„Jo ty to ještě nevíš? Vylepšil manželství „na baterky“ milenkou s volantem! Klikař jeden zatracenej! Jak mu tenhle luxus nepřeju!“

„Předpokládám, že mu tu novou milenku nezávidíš, když ty chrápeš s jeho ženou?! Hele, a jakej má ten její starej vůz“?

„No, to se podrž - raritu úměrnou jeho sedmdesátce. Jakejsi typ dvojmístního terénního jeepu! Tmavě brčálovej, plátěná střecha, rádoby elektronový kola, ale věkově a opešalostí  jsou identický s majitelem.“ 

„To myslíš jako co? Značku znáš?

„Neznámá, ale na konci prutu antény se mu klepe liščí ohon. Taky značka, že jo? No, jestli fakt liščí, nevím, prostě nějakej vocas, kterej má fungovat podobně jak vlajka na presidentský limuzíně. A řidič? Maskáče, hlavu vyholenou, pupek jak medicinbal a „vrchol elegance“ - von nosí tanga! Prostě typ rockera, ale v posledním tažení… Jeho polovička tvrdí, že když ji náhodou veze, připadá si jak v kostitřasu. Všechno skřípe, řachtá, natřásá se a občas i něco vypadne podlahou u spolujezdce, protože pod rohožkou je díra!!!  Prej pro sledování stavu vozovky. V dešti, pokud nechce přijít vo nohy nebo je mít samý bahno, je spolujezdec  musí držet na palubce! Šofér – alias „Vocas“, jak mu vzhledem k ohonu manželka „láskyplně“ říká, se navzdory všem nedokonalostem limuzíny neurčité značky, cítí a hlavně se chová jako „PAN řidič“. Řadicí páku jako kliku do blázince, ucho má věčně přilíplý na mobilu a všichni kolem jsou blbci ? Jízda omezená na styl plyn >< brzda. Brzda co chvíli vyplivne poslušnost, v jednom kuse ji opravuje – tedy pokud mu ten krám vůbec jezdí. Všechno stylem flikovacím a šetřivým, kterej nakonec vyjde zatraceně draho. Stabilní a odolný - proti nepřízním počasí i osudu - je z autíčka snad jen ten liščí vocas…

 Nedávno jsem vezl jeho ženu domů s nákupem  (narazili jsme na sebe v supermarketu) a když jsme se blížili k parkovišti u paneláku, mrkla na seřazený vozy celýho bloku a otráveně  špitne:

„Vocas je doma!“

 „Jaks to poznala?“ nechápu. 

„Nevidíš?!“

Když sleduji kam ukazuje její prstík, zahlédnu  jak z řady automobilů cosi vyčnívá. Samozřejmě dost povadlej ohon „mistrova“ „vagenu“ … „Teda máš ty ale čenich!“ konstatuji.

Dáma leze z auta a s úšklebkem prohodí, že mistr se určitě už zase válí v posteli, a když se zatvářím nechápavě, při vylézání z auta dodá:  „Von snad spí 20 hodin denně!“ 

„Hlavně, že se máte rádi…“, končím ironickou korunou.

„A jsme u jádra pudla, vidíš!“ pokračuje Lojzova lamentace.

„Vocas myslí na zadní kolečka, prostě  se pojistil, zatím jen pro případ, kdyby nebyl dost mobilní. A co já!? Houby! Auto mám sice nový a hezký, jeho kleknutí nehrozí, ale MNĚ hrozí!  Co když fofrem zestárnu, odejdou nohy, dožene mě artróza, artritida nebo něco podobnýho, zkroutí mě tělo nebo alespoň ruce! Pro slepotu mi seberou řidičák, doktory budu obrážetví ví svatí jak a do hospody stejně autem nemůžu …

Ach je je, jak chmurný perspektivy!“

„Co blbneš a co to pořád tady meleš? Kdyby se ti něco stalo, tak tě přece někdo odveze, ne?!“

„No právě, jenže kdo? Sem říkal, že ta moje řidičák nemá a nikdy mít nebude. A taky  nenávidí hlínu, pardon zeminu! Tím pádem i zahrádku!

„Vo čem to zase mluvíš, Lojzo!? Neblbni, nejseš tak trochu ujetej?“

 „Proč? Ptal jsem se nejmíň stovky ženskejch. Všechny mají HLÍNU rády, teda i zahradu! Sázejí, pěstují, plejou jak vo život a poslouchej: Představ si, že jim ta hlína voní a klíďo se v ní hrabou!!! Jenomže zrovna já musím mít tu sto první – která na zahradě nanejvejš nastřihá kytky! Ani s rukavicema ji nedonutím něco dělat!  A pak ten řidičák!!

Hele, nalej mi, musím tu hořkost a nespravedlnost zapít!“

„Jakou nespravedlnost? Vždyť je vlastně  tvoje „doktorka“, umí to s tvojí porouchanou prostatou, a až bude nejhůř, potřebné zařídí, ne?“

„Já vím a uznávám, umí všecko a bezvadně, akorát nemá ten blbej řidičák a taky nesnáší hlínu…“

„Já se z tebe picnu, seš jak kolovrátek: řidičák, hlína, řidičák… a furt dokola! „A co teďka čekáš, když dals do titulku takovej podraz!?“

„Nevím, přece jsem si jen tak povzdychl…“

„Tak já ti teda řeknu, co kvůli tomuhle tvýmu článku bude!  Fronta ženskejch až na kolonádu (žijeme ve Varech), všech možnejch i nemožnejch odrůd a kategorií ! Jo, a s řidičákem, jenže bez auta… A všechny budou milovat hlínu, teda pardon- zeminu.

Tohle vážně chceš??“

„Nechci, no jo, ale kdo mě bude vozit po doktorech, do hospody a vůbec?!…“

Konec debaty, Lojza oštemplovanej  coby ztracenej a nevyléčitelnej případ, ale je to přece kamarád!

Takže, milí čtenáři, nevíte náhodou o nějakým zázračným receptu na jeho nemoc???

Hezké letní dny přeji.              Jiří