„Ještě větší katastrofa, než jsme doufali!“ znovu parafrázuji větu z filmu. Nenapadá mne výstižnější věta k pokračování nedávné anabáze po D1. Tentokrát už nepůjde o slavně neslavnou dálnici, ale o dobrodružství s kamarádkou Kolomaznici (postavička známá z mých článků). A hlavně o to, jak jsem jí zase jednou naletěl…
Tedy s ní je to opravdu těžké a člověk by musel mít srdce z kamene, kdyby jí občas nevytáhl z nepřeberného množství jejích průšvihů Ona na ně snad má „patent“. Jinak je to docela hodná ženská se srdcem na správném místě, i když někdy trochu drsná. Takže často baba jako puštěná z řetězu, lavina, která bez mrknutí převálcuje kde co a kdekoho. Ale když se ocitne v úzkých a potřebuje pomoc, jeden nestačí zírat, jak dokáže škemrat. Tak pokorně, žalostně, tklivě, srdceryvně, prosebně a přesvědčivě, že jí prostě nezle odolat. To jsou výstupy přímo na „Oskara“. Takže - já neodolám nikdy, i když je mi pokaždé už předem jasné, že s určitostí bude následovat průšvih.
„Jiříčku, máš chvilinku?“ (Ach je! Už to sladké oslovení nevěstí nic dobrého! Normálka jsem pro ni jen Čenich!)
„Nemám, proč?“
„Tak až budeš mít, dej vědět, jo?“ brble uraženě.
„Tak to, raději vyklop hned, stejně to nevydržíš!“ A už je to tady! Zase měknu…
„Potřebovala bych maličkou službičku, víš?“ nahazuje udičku vtělená nevinnost cudně klopící bezřasá víčka.
„???“
„No, hm, ech, víš, potřebovala bych taxíka tady vodsaď (K. Vary!) na Moravu…“
No, potěš mne svatí! Znáte toho smajlíka s vyvalenýma koulejícíma očima? Tak přesně v toho jsem se proměnil. Tuším, která bije, ale předstírám nechápavého tupce.
„A v čem je problém? Nemáš prachy, že? Tak to, holka milá, budeš muset vykrást banku a pak jsi na Moravě coby dup“, získávám čas blábolením. „A co vlastně na tý Moravě hodláš vyvádět?
„No, je to životně důležitý… Já bych se totiž moc chtěla sejít se svoji velkou první láskou, chápeš…?
Jako kdyby vedle bouchla bomba! Kolomaznice a láska? Dokonce velká?!
Soukromí si sice přísně střeží, ale přesto k mým uším dolehlo, že má na svědomí dva utrápené chlapy, které i pohřbila a před krátkou dobou prý dala kopačky jakémusi ženáči. No, a teď je právě sama a zase se jí „zapalují lýtka“. Stav neúnosný a mně svitne. Proto se poslední dobou v jednom kuse topí v záchvatech sebelítosti a v hospodě si „lepidlem“, jinak zvaným „zelená“ přihýbá víc, než je zdrávo. Trochu pookřála jen v jakémsi zářném období své, žel neúspěšné, kandidatury na prezidentku…
„Proboha, nekecej, že sis zase někde vyhrabala chlapa?!“ vyzvídám, stále ještě v úžasu. „Velkou dávnou lásku“ ovšem polknout nehodlám.
„Ale kdepak! Seš blázen?! Jen bych chtěla na slezinu spolužáků ze základky. No, teda hlavně proto, že von tam bude i můj Kája…, chápeš?“
CO je Kája nemám tušení, ale jestli udělal v Kolomazčině okoralém srdci tak hluboký zásek, musí to být formát. Nebo „číslo“?
„A kde to máš? A proč tam nejedeš vlakem, autobusem nebo třeba na koloběžce?“ diplomaticky oddaluji ohrožení své osoby i auta… „A co bych tam vlastně dělal já?!“
„Hele, nedělej blbýho. Potřebuju prostě na Káju udělat dojem, a to bych neudělala, kdybych se tam přištráchala vod nádraží pěšky. No, a ty přece máš tu novou limousinu! Neboj, beton se ti to bude líbit! Vo nic se nemusíš starat, budu grand. Voči budeš valit, jakej!“
Kolomaznice? Ta osoba věčně „s loktem v kapse“, která s bídou vyhrabává drobné na „zelenou“ a grant?! Znejistím, akce se mi nezdá, zkouším hodit zpátečku.
„Nemám dálniční známku, a kde bych tam přespal?“
„Prosím tě, taková maličkost! Koupím známku, zaplatím hotel, zařídím! Všecko! A neboj, není to daleko, jen kousek vod Brna“ zajiskří jí v oku a já ztrácím barvu.
Do zadele, to bude dobrodružství! A kdo ví, komu mne navíc hodlá nacpat do postele! Snad ne bývalé spolužačce?! Hlavou mi probíhají všechny možné a hlavně nemožné scénáře a k vlastnímu úžasu slyším svůj hlas:
„Tak jo…“, čímž se plnou parou řítím do průšvihu. „Nemusíš zajišťovat hotel, mám v autě spacák…“ špitnu nesměle. „A kdy vlastně chceš vyrazit?“ „Cože? Už tuhle sobotu?“ třeštím zrak.
Ježíši, jak z toho ještě rychle vycouvat?! Nemám šanci… No co, stejně bych byl celý víkend zalezlý v Edenu a takhle si udělám alespoň výlet!
Přátelská pomoc i s hodinou odjezdu tedy pevně domluvena. Přesně v deset hodin dopoledne přibrzdím před bydlištěm po lásce dychtící babky a s napětím čekám, v jakém šíleném mundůru se vyvrbí. Vyvrbila!
Můj ty smutku, to snad ani není ona?!
TO, co vyšlo ze dveří, se ani zdaleka nepodobalo Kolomaznici! Té umolousané a obvykle víc, než nedbale ohozené šedesátce! Přede mnou proměna, která nemohla být větší! Vyfešákovaná ženská, v apartním kostýmu a s naondulovanými vlasy! Prostě kouzelný padesátiletý květ! Moc jí to slušelo a dokonce voněla! Nikoli jako obvykle po „zelené“, ale parfémem!!!
V tu chvíli mi s kapkou bledé závisti projede hlavou, jak si ten její Kája asi užije. Ne, že bych zatoužil po právě omládlé kámošce, ale po lásce? Možná…
Nakládáme bagáž (jako by cestovala nejméně na týden!) a vyrážíme.
A jak sraz a celý večer dopadl? Raději se neptejte…
Že se ptáte? Tak vydržte, dopisuji pokračování…
Hezký den přeji, Váš Jiří
