Porušuji rodinné tajemství…

V některém minulém článku jsem čtenářům naznačil, že znám kulinářský klenot…zelňačku. Reakce byla různorodá, často pcháá, umíme lepší. Chlubilky, vesměs ženy zralého věku. S nadhledem jsem v diskuzi konstatoval, že není možné...

A hlavně, přes jejich škodolibé naléhání, neprozradil. Tůůůdle, nůdle...

Právě jsem svůj rodinný klenot doklohnil a mám slabou chvilku. Což se v mém věku stává nějak častěji. Koukám na ten obrovský „zelňačkový“ hrnec a vím, že mám polévku na několik dní. Nakonec může být i na kratší dobu. To v případě, že mou „pochoutku“, pokud nestihnu uvařit hlavní chod, dám jako přesnídávkovou. No, není se co divit? Lžíce se v ní nepotopí, nebojte.

Jasně, na Ditu P., Polrajcha, či další renomované a profláknuté kuchaře možná nemám, ale novodobého gladiátora kuchyně Láďu, bych zvládl levou spodní.

A co je hlavní prioritou mého receptu?!!

 Zdravííí, vážení...

Nejen díky použitým ingrediencím, ale jak to nazvat…? Řekněme lidsky a slušně? Napadá mě přirovnání k nějakému řemeslnickému umu. Třeba čistič trubek odpadu nebo bio rozkladač v odpadní jímce. Zdravotně bych to klíďo mohl nazvat – desinfekcí střev a dokonce u některých jedinců (tedy jako u mne), bezva čistič. Dojím, ještě si olizuji uši a už se zvedám. Krásnej hifi zvuk… Ještě že nebydlím v paneláku. Jo, jo, zácpa mě tedy nehrozí.

Jelikož jsem při psaní úvodu zmínil slabou chvilku, tak jdu rovnou k recepisu.

Můj hrnec je ideální a vřele doporučuji. Žádné smaltované „třasořitky“, ale silná moderní slitina, obsah 3l se skleněnou poklicí (viz obrázek).

Základem je domácí sádlo a jakýkoli vývar. Pokud použijete uzené maso, ideální. Náhražka masoxem je nouzovka a raději si na vývar, až bude, počkejte.

Na cibuli nešetřete, a když nám sádlo (množství je na vašem apetitu) začne smažit, restujeme. Já moc nedávám, doháním to tučnou uzeninou. Nebudu doporučovat jakou, já mám vyzkoušený polský točený salám (300 g) a není li, dávám 4 nakrájen špekáčky s chili. Při tomto úvodním procesu již stihnu ve vedlejším hrnci začít vařit zelí (dóóst zelí) a pokud má více vlastní šťávy - ideální. Moje „domácí“ je samo o sobě klenot a dává výsledku skvělou chuť. Uzenina pouští „špek“, zapráším bohatě červenou paprikou, drcený kmín, pár vloček chili, pepř, sůl a pozor…! Po chvíli i nastrouhanou polévkovou směs zeleniny, vylepšenou o čerstvý kmen libečku (zeleninu jsem nenašel v žádném jiném receptu). Množství je  vaše volba. Já ji miluji. 

V mezičase nakrájím na kostky asi 5 brambor, na třetím hořáku se mi vaří voda pro dolévání, na drobné kousky si nakrájím, další perlu – hlívu ústřičnou (balení 250 g). Není li, nahrazuji žampiony. Ale na hlívu nemají, věřte.

Získáme tímto další „falešnou“ uzeninu a hlavně i chuť. Ale k receptu...

Po zelenině doleji horkou vodu a vložím syrové nakrájené brambory – jsou indikátorem délky vaření – do změknutí. Následuje výše zmíněná hlíva, opět voda a máte hrnec přes polovinu plný!

V momentě, kdy brambory začínají být jedlé, přelijeme obsah hrnce se zelím a už budeme jenom dolévat horkou vodu a ochucovat. Ochucuji česnekem, je možno ladit octem (pokud kyselost zelí nestačí), dosolit… vše je již na vaší chuti.

Závěrečnou, nepovinnou položku (já ji mám povinnou), zaliji kelímkem obyčejné smetany na vaření. Získám jemnou chuť a nebojte – možnost zkažení polévky nehrozí. Jednak ji brzo zbaštíte a za druhé, kyselé zelí se přeci nekazí, zraje, že? Mám vyzkoušené – štědrovečerní zelňačku jsem dojídal na Silvestra a byla ještě zelňačkovatější. 

Závěrem: Snad jsem vás nevyděsil, snad zkusíte, snad si řeknete pchá…

Z obrázku musíte cítit tu vůůůni...

Avizoval jsem varující články. Že by tento?

Děkuji za přečtení a přeji včasný doběh… Pardon, chuť.              Jiří