Moje první jízda autobusem...

Od té doby, co jsem byl přímým svědkem toho jak řidič tramvaje č. 15… Nebojte, nebudu přednášet známou scénku Šimka a Grossmanna. I když klíďo můžu parafrázovat. Nevěříte? Tak schválně. 

Do té doby, než jsem se stal přímým vlastníkem Karlovarské KARTY jsem neměl možnost zjistit, zda brzdy autobusu fungují ani když jim řidič domlouvá. No vidíte, jde to.

Každý z nás prožil, prožívá a ještě určitě prožije mnoho zážitků. Naše hlavinka si je jaksi podvědomě ukládá podle nějaké posloupnosti. Nebudu zde meditovat o stupnici, to je na jiný článek a stejně bych se netrefil. Vlastně, u ženských si dovolím skoro stoprocentní tip - narození mimča. Dlouho přebije i nemožné a většinou zůstane našim drahým polovičkám celoživotně nepřekonatelný.

Ačkoliv k volbám chodím vždy a snažím se v našem městě volit zodpovědně, vize politiků mě jaksi míjely. Změna!! Byl jsem postaršen! Né, postrašen. O celých pět let, prosím. Noví radní v našem městě splnili předvolební „trhák“ a snížili o výše zmiňovaných 5 let seniorský věk pro nárok na celoroční jízdné MHD za korunu denně.

Stanovenému termínu prvního dubna předcházela nutnost „nabití“ karty za 365 Kč/rok.

Nabil jsem.

Když jsem poprvé stepoval na autobusové refýži, respektive zastávce u mého bydliště, měl jsem takové divné šimrání – Šimek/Grossmann. V hlavě jsem si přehrával rady profíků: normálně nastoupíš kterýmikoli dveřmi - mimo u řidiče. Těma se nastupuje jenom po 19 hodině večer a musíš si „pípnout“ kartu. Aby jako šofér věděl, že jsi „nabitej a v cajku“.

Nastoupil jsem pro jistotu prostředními a usadil se na volné sedačce. U okna. Ačkoliv trasu projíždím každý den autem, někdy i několikrát, je jakási nová. Nezměnila se, samozřejmě. Nečučím však přes přední sklo svého auta ale ze širokého okna „městskáče“ a to je jiný kafe. Vidím najednou detaily, které jako šofér nemám čas, či možnost sledovat. Panoráma města, lidičky na chodnících, zamilované dvojice, spěchající úředníky, maminky s kočárky… Do této směsice dojmů se pravidelně ozývá upozornění automatu se jménem příští stanice. Abych jako nezapomněl, kde mám vystoupit? Já nepotřebuji, ale lázeňští hosté a cizinci vítají. Nakonec i já rád slyším libozvučná jména zastávek. „Na vyhlídce“ je ta moje.

Informace zprostředkovává přehledný displej v čele autobusu. Střídá se zde datový a časový údaj s trasou linky včetně  budoucí zastávky.

Vystupuji ve středu autobusového dění – u karlovarské Tržnice. S dobrým pocitem se těším na návratovou cestu.

Jako bonus z této obyčejné příhody registruji, že potkávám na nástupním peróně plno kamarádů a známých. S každým prohodím několik vět, zavzpomínáme či se jen  zdvořilostně pozdravíme.

No řekněte, je toto možné při jízdě autem? Známé také registrujete, ale jenom z pozice – viděl jsem… A to není vlastně nic.

Dnes už jsem „profík“, jezdím poměrně často různými linkami (které jsem nejdříve musel otestovat).

Problémy, existující s parkováním ve středu města při vyřizování úředních záležitostí, vyzvedávání pošty na „hlavní“ nebo nákupu jsou fuč.

Objevil jsem „Ameriku“ - obyčejný autobus.

Díky páni radní, díky autobusáci.

Hezký den přeji.                   Jiří