Modlitba stárnoucího člověka...

Když mne nedávno oslovil čtenář z Brna reakcí na několik mých minulých článků, byl jsem velmi potěšen. Takové milé povzbuzení každého blogera (jak kolegové potvrdí) nabije inspirací. Ve zpovědi osamělého muže jsem nastínil generační problém současné společnosti. Výše zmíněný čtenář mi poslal krásnou předlohu, jejíž titul je mottem mojí dnešní úvahy. A jak dodal, cituji: „Můj postoj k Bohu už definoval Dostojevskij, který napsal „Když někdo nevěří v Boha, pak už může věřit v cokoliv“.

Ó Pane, ty víš lépe než já,

že jsem den za dnem starší

a že jednou budu úplně starý.

Opatruj mne před namyšleností,

že mám co říci ke každé příležitosti

a ke každému tématu.

Část textu z mnoha spisů Sv. Terezy z Avily, učitelky církve (1515 – 1582) mne hluboce a silně oslovuje. Přečtu pětkrát, desetkrát. V textu stále nalézám něco znepokojujícího.

Svatá pravda to o ubývajícím čase. Odkládáme, či spíše nepřipouštíme si, že jednou budeme „úplně“ staří. Každý má práh této myšlenky nastaven jinak. Je mi jasné, že do určitého věku nevíme a dokonce vědět nechceme. Nebojte, ono vás to dožene! S prvním „píchnutím“ v koleně, zádech, zadýcháním se při šlapání do schodů či do kopce. Odháníme, nevěříme, zlehčujeme a ironizujeme. To není možné, jak ten čas nenávratně rychle letí!

Nedávno (abstraktivně) jsme slavili počátek nového století. Vzpomínám, že jsem si toto rozhraní dával jako první metu vrcholu života. „Snad“ ještě zažiji. Ve chvíli, kdy píši tuto malou úvahu, se moje meta  posunula o mnoho let výš. A tak mne, zcela nevhodně, napadá paralela se "profláknutými" komunistickými pětiletkami. Minulý měsíc jsem jednu uzavřel. Díky za tuto možnost Pane!

Jsem starý…? Nebo si namlouvám, že jsem pouze starší?

Na téma stárnutí bylo již napsáno mnoho úvah, nevymyslím tedy nic originálního. Stáří není choroba, jen jakýsi „třetí věk“. Srozumitelněji: Po šedesátce vstupujeme do závěrečné etapy života.

Jako studenti „Vysoké seniorské" objevujeme skryté možnosti, které nám tato škola plně umožňuje. Bez kompromisů, avšak nikoli jednoznačně. Chce se mi napsat: „Každému podle jeho zásluh“. Tak to taky ne!

Přece nikdo z nás na tom zásluhu nemá (pokud pominu fakt o délce a síle přidělené „svíce“)!

Upravím: Každému dle možností. Tak!

Mateřskou školku nahradí občasná návštěva lékaře. V kolektivu čekajících „předškoláků“ čerpáme moudra pro další „dospívání“. Takové lékařské rozbory a recepty nezískáme ani u věhlasných kapacit. Základní školu přelétneme jako vítr. Čtení a počty umíme a gramatika? K čemu? Přestali jsme psát dopisy a to občasné přání zvládneme naučenou frází. A jsme hned teanegři. Můj čas.

Obecně, jen trošku pomaleji, ale zvládáme s grácií i novou techniku. Utržené sluchátko alias mobil – ano. Používám jenom dvě funkce. Příjem a volání o pomoc. A počítač? Milá nutnost. Zakoupený notebook nás týrá neustálými požadavky. Bohorovně přehlížíme a objevujeme tajemství mailu a internetu. Já vím, stojí to nějakou kačku. Ale máme přeci státní kapesné. A když na Skypu vidíme svoje milé, mnohdy hodně vzdálené, jsme uneseni. Zapojujeme se do internetových diskuzí, registrujeme se na společenských portálech. Objevujeme kouzlo psaného slova.

Druhá část textu je nádherně varující. „Opatruj mne před namyšleností…"

Nabytá svoboda slova, náš věk a životní zkušenosti nám dávají pocit k oprávnění komentovat. Každou příležitost, každé téma.

Vážení kolegové, Sv. Tereza z Avily nazývá tuto přemíru namyšleností. Skláním se před těmito slovy s pokorou. Proto nemám potřebu vyjadřovat se k další trapné akci odborářů. Jednak bych se opakoval a jednak jsem dávno pochopil, že tato skupina lidí (za „komančů" olizovačů klik sekretariátů KSČ a jinak držící hubu a krok) se opět snaží (po kolikáté už!?) národ rozdělit.

Tak je poslouchejte! Čtěte jejich přihlouplé billboardy a rozhořčeně braňte, třeba generální stávkou, svoje stravenky, režijky a buďte tak „IN“.

Opatruji se a snad proto nejsem namyšlený. Klávesnice občas „zavrní“ a provokuje. Ale v našem věku je přece tolik krásných témat! Komentování každého „pšouku“ je laciné získávání přízně výše uvedené skupiny čtenářů.

Nevím jak zvládnu další etapu třetího věku. A lásku...? Mám ještě čas a něco v „pácu“, ale slibuji, že dám vědět.

Zdravím  a přeji hezký den.                 Váš Jiří