Když jsem napsal svůj „pokus“ o zaujetí budoucích čtenářů, netušil jsem, že v něm budu pokračovat. Mám za to, že jakékoliv pokračování, ať už filmového příběhu, románu, reportáže či případně blogového článku, nebývá vždy šťastný počin. Častěji jakési šlápnutí vedle. Moje vnitřní JÁ hlásilo, že můžu maximálně ztratit tu slavnou karmu? Onu modlu mnoha kolegů!! Tak jsem se s NÍM, při psaní pokračování mini-příběhu vůbec nebavil. Původní rozjímání pro mne totiž mělo půvabné pokračování, což byl důvod, abych se o ně s vámi podělil. Pokud budete chtít článek pochopit, bylo by dobré přečíst si nejdříve související prvotinu.
Procházky lesem pokračovaly v různém časovém režimu. Nebyly plánované, prostě nahodilé, jen trasa stejná. Měnila se pouze roční období.
Červnový den, příjemné počasí začínajícího léta. Šlapu si to z obvyklého nákupu trasou kolem zahradní osady, v hlavě tupá bolest, myšlenky rozkutálené. Zhruba v polovině cesty, v místech, kde míjím místo krmení početné kolonie místních kočiček, jsem zaznamenal povědomou postavičku. Pohyby i činností připomínala známou z mého příběhu. Ale jen připomínala...
Zvědavost nedala pokoj, byla silnější než slušný odstup.
„Dobrý den, mladá paní“ a čekám, co se bude dít. Bude vlídná, přehlédne mě, nebo mne setře?
„Mladá“ paní se otočila, v ruce držíc misku s krmením a pozdrav opětovala.
Kdepak mladá žena, jak jsem předpokládal, ale starší dáma. Ale jak pohledná! V elegantním kalhotovém kostýmku s moderním účesem, na rtech nádech růže. Zarazil jsem se a rozpaky snad i mírně znachověl.
To přece nemůže být ta „moje“ paní?
„Promiňte, nechci být drzý ani všetečný, ale nejste náhodou z Hůrek? Víte, poznal jsem před několika měsíci jednu moc laskavou paní, která sem chodí krmit kočičky a ta byla tam odtud…“
„Ale samozřejmě, že jsem TA paní! A dobře si vás pamatuji.“ přisvědčila s krásným úsměvem.
„Omlouvám se, nepoznal jsem vás, ale už jsme se setkali. Vzpomínáte si? Myslím, že to bylo v únoru. Nebyla jste však… tedy tak elegantní.... Bylo velice chladno a byla jste pěkně zabublaná“.
Ježíš, málem jsem vyhrkl - v hadrech!
„Zato dnes vám to moc sluší!“ vysekl jsem kompliment, když jsem zaznamenal nejen kostým, ale i bělostnou halenku a hedvábný šátek ležérně přehozený kolem ramen. Fakt „kočka“, řekl jsem si v duchu uznale a nahlas jsem kapku rozpačitě žblekotal, že kdyby mi při minulém setkání neprozradila věk, určitě bych dnes „prohádal“.
„Děkuji, to je milé. Víte, nechala jsem na sobě trochu zapracovat odbornice. Už jsem se na sebe nemohla podívat do zrcadla.“
Na jazyku pálila otázka na důvod tak omračující „úpravy", nutkání ji vyslovit, jsem potlačil ale odpověděla sama.
„Měla jsem ošklivě zlomenou ruku, moc to bolelo a hlavně se to dlouho hojilo. A tak jsem moje kočičky zanedbávala... Ale pak se našla jedna dobrá duše, pomohla a díky její ochotě přežily moje holky zimu“.
„Proboha, ale vždyť to krmení musí stát majland!“ vypadlo ze mě netaktně a tak trochu proti mé vůli, při vzpomínce na výšku většiny důchodů v naší zemi.
„Ale to víte, něco to stojí a opravdu to není málo…Ale jak jinak by ti tvorečkové přežili?“
Hmm, tvorečkové…
Dochází mi její neskutečný vztah ke zvířátkům, láska, obětavost.
Ještě dlouho si povídáme a já s úžasem sleduji, jak pečlivě ukládá důmyslnou sadu háčků, hrabátek a táhel k posouvání misek a maskuje je větvemi okolních křovin.
„Musím to schovávat, chápete?“ skoro se omlouvá „ ale někdo mi to nedávno polámal. Poprosila jsem tedy jednoho pána a ten mi vyrobil nové a nic za to nechtěl. To bylo od něho hezké, a tak jsem se mu chtěla odměnit alespoň krabičkou cigaret. Všimla jsem si totiž, že má zažloutlé konečky prstů…“ a pohled jí sjel k mým rukám.
„Vy jste nekuřák, že"?
Nespěchal jsem, cítil jsem se příjemně v blízkosti té staré, ale tak milé a krásné dámy. Napadlo mne, že by mi teď připadala krásná i v těch zimních hadrech…Hlava přestala bolet, myšlenky už se nekutálely...
Doprovodil jsem ji na konečnou městského autobusu, rozloučili jsme se jako staří přátelé a pokud mne sluch neklamal, zdálo se mi, že jsem dokonce zaslechl její kamarádské „Ahoj!“.
Pokud tomu tak bylo, jsem na to velké vyznamenání hrdý.
Pln dojmů jsem cestou domů přemýšlel o této vzácné, nezištné a čisté duši. Nenaříkala, nestěžovala si. Žádné žehrání na nízký důchod, na děti, snachu, placení u lékaře, nepochopení a podobně. Na nikoho, na nic. Jen měla plné srdce lásky a starosti o zatoulané kočičky..
To, že o ní mohu napsat tuto malou úvahu, je moje poděkování. DĚKUJI krásnému stáří.
A už se moc těším na její Ahoj.
Přeji hezký den. Váš Jiří
