Jak bez toho můžu žít…?

Šíleně jsem zaostalej, zakrněl jsem a začínám přemýšlet, jestli s tím mám něco dělat. Proč to sebemrskačství? V čem je problém? No nebudu chodit kolem vlažné kaše – nemám totiž „dotykáč“ alias placku.

A je to venku…! Pokud vytáhnu z kapsy můj komunikační mobil, okolí zvedne hlavu od svých placek a pobaveně pokřiví tvář. A bledne. Namlouval jsem si, že závistí, ale spíše údivem typu: „Je to vůbec možný?“ Je...

Mám takové mrňavé kecátko (viz obrázek), vejde se mi do dlaně, na displey se zobrazí volající (pokud mám v kontaktech) a toť vše.  Pardon, umí i sms a má budík a kalkulačku, heč! Jsem totální chudák.

Takže:

1) Nevím jaké počasí je za hranicemi, v kolik mi jede autobus z místa iks do místa fň,  jakou trasu mám zvolit při cestě na hrušky, a  kde se nachází moje milenka. Dokonce vůbec nevím aktuální spoj MHD, kdo na Facebooku upadl při hledání pokémona, a kdo si to rozdává se známou herečkou. Jak jsem napsal výše – prostě katastrofa.

2) Slyšel jsem o novém mediálním hitu, nějaké selfie. No tak to mi vůbec hlava nebere. Fotit se s každým blbem, který mi zkříží cestu? Tak to fakt nemusím. A že by jich bylo…

No fotit, co tady plácám. Mé utržené sluchátko nemá foťák. Já vím, je to někdy potřebné, akorát to nemusí mít ty šílené pixely, nebo jak se to nazývá. Jednou mi nějaká baba, při projíždění kolem mého zaparkovaného vágenu, utrhla zpětné zrcátko. Těžko jsem dokazoval, ale bylo to poučením. Pořídil jsem si laciný foťák a vozím stále jako povinnou výbavu.10 Mpx plácadlo to sice není, ale fotí obstojně.

3) Další průšvih – nemám ve svým „brku“ rádio. Místo špuntů, zasunutých v uchu včetně nepřítomnému výrazu majitelů chytráka, čučím po okolí, sleduji přírodu, cestující v autobuse, prodavače u pečiva, kulhajícího seniora – prostě jsem vizuálně přítomen a neřve mi do ucha nějaká přiblblá stanice či muzika, kterou si můžu vychutnat kdykoli – v klidu.
4) Mám volné ruce. Proč? „Plackaři“ mají neustálý pocit, že by jim mohlo něco uniknout, že je pořád někdo hledá, že každý z jejich nekonečných kontaktů chce vědět, co dělají, šoupají palci po display a hledají…! Placku drží neustále v ruce, popř. střídavě zasunují na krátkou, ale opravdu na krátkou dobu, do kapsy. Prostě jsou pořád „in“. Chce se mi napsat, kde jsou – není to slušné, ale je to podobné prdeli.

Já vím, nová doba.

 Byl u mne nedávno dobrý kamarád z Moravy – konečně po dlouhé době. Přicestoval na zánovním motocyklu BMW – bratru za 450 tisíc. Není podstatné a o tom tento článek není.

Naskytla se mi možnost sledovat majitele nejnovějšího modelu v reálu. Značku si nemusím pamatovat, ale je to určitě nejmodernější „placka" (že by BMW?). Moc jsme si toho měli co povídat. Povídali a tik mobilních maniaků fungoval ukázkově – neustále zvedal a kontroloval.  Po mém nervózním upozornění se zklidnil, ale začal chodit častěji na toaletu – samozřejmě s přístrojem. A zpoza šoupácích dveří jsem mohl slyšet komunikaci s tříletou (!) dcerou, manželkou, řemeslníkem, který mu měl opravit verandu atd. Podotýkám, že byl na prvním výletě bez rodiny po 15 ti letech manželství a manželka mu nevaří - chodí do hospody.
Plánovaná procházka krásným okolím kolem Kyselky, včetně návštěvy Mattoniho muzea. Bez komunikace? Nepřipadá v úvahu. A tak u lesní kaple řeší problém s partnerem v internetovém obchodě, dvakrát volá manželce a přesvědčuje se, že se jí daří dobře, mezitím mu volá „myška“ (dcera) a sděluje mu, že se už nezlobí. Proč? Odjel bez jejího svolení. U další památky, krásné kapli Svaté Anny, po hlasitém uvažování o řemeslníkem navrhované úpravě, točí prstem na display a úpravu zdvořile zamítá…

Lesní ticho a mobil? Hrůza...

Blbě chápu, proč si lidé nosí mobil do hospody. Dosednou, a automaticky se na stole objeví celý arzenál. Óó, jak jsou všichni nepostradatelní. Výmluva, že si musí zavolat o odvoz je nefér a uznávám pouze na každoročním srazu spolužáků.

Pořád se mi vrací retro doba a obyčejné telefonní budky. Zvedáte obočí? Já vím…

Že mi někdo daruje nějakou placku, nehrozí. Zdvořile bych odmítl a určitě setrvám u svého tlačítkového „supermana“.

Prostě se s tím musím naučit žít… !

Hezký den přeji.             Jiří