Jistě nebudu originální, stejné, či podobné zážitky má každý řidič, což teprve je-li vlastníkem skoro nového miláčka na čtyřech kolech. Neubráním se tedy nutkání a o svůj zážitek se podělím. Snad dle motta: Podělená starost - poloviční starost… Nemusíte se obávat - zranění ani újmu na zdraví neutrpěl nikdo, opomenu-li ovšem plechového miláčka a svoje obracení očí v sloup, s tichou prosbou vysílanou k Pánu… Důvod?
Tak tedy, bylo to tak: Zhruba před dvěma lety jsem si koupil fungl nové, krásné auto. Vzhledem k mírně „přezrálému“ věku to jistě bylo naposledy v mém životě, a tak jsem se rozhodl neškudlit a posléze jsem radostně a s pýchou vychutnával nové, moderní prvky, kterými vůz jen oplýval. Mám rád bílou barvu, všechna moje auta tedy byla bílá a to nové jakbysmet. Jako asi každý majitel nového „kočáru,“ jsem na něj byl opatrný, někdy jsem to až přeháněl. Například jsem se snažil neparkovat na parkovištích v blízkosti jiných aut, aby mi ho nějaký neurvalý řidič nebo jeho spolujezdci nepoškodili. Před supermarkety se kupující většinou snaží zaparkovat co nejblíže vchodu, nikoli já. Raději šlapu přes celé parkoviště ke svému „opuštěnému“.
Před mým domovem problém nehrozí, parkoviště je soukromé, z jedné strany chráněné živým plotem, z druhé sousedovým autem, parkujícím vždy v úctyhodné vzdálenosti. Zadní část vozu, je chráněna betonovou stěnou a pro případ dotyku je ve výši zadního nárazníku vylepšená sadou gumových puků. Jde spíš o ochranu symbolickou, protože senzory vozu vzdálenost hlásí.
Jak vidno, opatrný jsem víc než dost a vůz tedy po dva roky neutrpěl jediný škrábanec.
Klapalo to, bohužel jen do včerejška…
A tady začíná můj DEN BLBEC.
Před zacouváním ke stěně vždycky vyprazdňuji kufr, vykládám nákup a pak teprve couvám co nejdál. Zároveň koukám do zrcátek a čekám, že parkovací senzory automaticky budou fungovat.
Jenže včera nebylo nic, jak být mělo…
Ozval se nepříjemný, skřípavý zvuk! Plech narazil na beton!!!
„Ty blbe, narazil jsi do zdi!“ zařvu na sebe v duchu, vycuknu dopředu, lezu z auta. Zajel jsem přece do bezpečné vzdálenosti od zdi! Tak, kde se stala chyba?!
Betonová stěna zanechala nepřehlédnutelnou stopu na nedovřeném víku kufru!!
Nechápavě zírám na poškozenou hranu a je mi do breku.
Senzory nemohly reagovat – otevřené víko kufru je mimo jejich rozsah! Děs z prvního škrábance na nebohém miláčkovi dolehla tak prudce, že jsem docela zapomněl na kručící žaludek i čas oběda a horečnatě vymýšlel kroky ke spáse autíčka.
Záruční servis, technik prohlíží napáchané škody a žoviálně sděluje:
„Milej pane, to je na výměnu celejch zadních dveří! Máte ohnutou hranu s pertlem a to se neopravuje, jasný?“
Pokoušejí se o mne mrákoty. Celé dveře?! To snad ne! Jasný není nic… A nesmělý dotaz:
„A co by to koštovalo, pane techniku?“ Mrkl do ceníkových análů a sděluje:
„No, zhruba dvacet pět tisíc, plus mínus nějaká ta kačka, pane. Ale jestli ste pojištěnej, nebude problém, cvaknete jen spoluúčast“.
Nejsem pojištěný, respektive jsem, nikoli však na tento typ škody… A v pojišťovně potvrzeno…
Horečnatě rozmýšlím, kombinuji a začnu obrážet všechny známé soukromé opravny.
A v ten den se na mne poprvé usmálo štěstí! Netušil jsem ovšem, že naposledy…
V jedné opravně jsem zastihl trojici fachmanů poklidně popíjejících kafíčko. Evidentně mají „padla“. Zesmutním, ale mistr se nás (auta i mně) ujal. Miláčka i škody prohlídl, zhodnotil a konstatoval:
„Takovou prkotinu si přece opravíte sám! Při trošce šikovnosti. Teda pokud jste šikovnej!“
Dneska? Vždyť jsem na šrot!!!
„Nejsem šikovnej, teda určitě ne dnes! Jsem totální nemehlo, pane mistr!“ koktám nejistě, s jiskrou naděje.
„No jo, tak já skoknu pro paličku, bukovej špalík a kladívko“.
Prostě MISTR… Všechno za chvíli krásně vyklepané a za pouhou stovku!
„A lak vám udělá výborná firma. Zkuste to tam, voni sou tam skoro furt“ dodává optimisticky a sdělí sídlo firmy. Informace, která mi zní jako rajská hudba. Kousek od mého Edenu, jen přes řeku! Trochu pozdě, ale riskuji. V malé hale jsem zastihl majitelova syna. Příjemný mladík. Jde o maličkost a přistavím-li auto brzy ráno, následující den bude opravená část nalakovaná, sděluje s klidem Angličana.
Svět je tedy zase v pořádku…
Představa, jak budu s vidinou krásně opraveného vozu trávit poklidné hodiny v náruči probouzející se přírody, pracovat a kutit něco na zahradě a při tom čekat na zprávu, abych si miláčka - jako nového - vyzvedl, mne nadchla, ale žel zřejmě i oslepila, ohlušila a zpitoměla…
Otáčel jsem právě vůz, když se ze zadní části zase ozvala hlučná šlupka!
Jiný zvuk, než ráno! Divně dutý… Vylezu a co nevidím!
Levou stranou nárazníku jsem to, já blbec, nabral rovnou do betonové skruže studny, naštěstí nefunkční!
A další „škrábanec“ je na světě!
Odřený nárazník, poškozená chromovaná ozdobná lišta, prohnutý profil nárazníku…
Těch idiotů i dalších diagnóz, které jsem sebekriticky vyslal svým směrem!
Pak jsem uklidnil sebe i šokovaného mladíka - němého svědka své „šikovnosti“ a nesměle jsem koktal cosi, jestli bych k již domluvené zakázce mohl přihodit další „drobnosti“…
„No, víte co? Přijeďte ráno, domluvíte se raději s otcem…“, odpovídá značně znejistěle.
A pak - noc! Dlouhá, nekonečná! V palici - jako v míchačce šrotu! Přežil jsem a ráno hnal k opravně.
Majitel mne vítal, vůz odborně obhlédl, zhodnotil napáchané škody, děl, že oprava je možná, bohužel se však krapet prodraží, ale u termínu, že zůstává.
Ta rána, jak mi spadl kámen ze srdce!
No co! Mohlo to přece vyjít i hůř a dráž! A za blbost se přece draze platí, ne? Jsou dokonce chvíle, kdy platíme docela rádi.
„Řidič, ten tvrdej chleba má“… že jo?
Opravdu skvělý den! Jak z titulku...
Takže Vám přeji hlavně klidnou mysl a den bez malérů - Váš Jiří
