Jako kdybych to nevěděl! Když si něco vezmu do hlavy, tak mi to tam pořád straší, leze a „nedá pokoj, až tam vleze“. Přesmyčkou jsem poskočil k poměrně choulostivému tématu – dědictví. My s tím máme starosti, ale generace dávno před námi ho neřešily nebo řešily, ale zcela jinak. Samozřejmě, že se vždycky dědilo, ale forma takového aktu byla jaksi srozumitelnější a přijatelnější. Společenským rozdělením vrstev bylo mnohé dáno i psáno. Na vesnici většinou dědil nejstarší syn grunt, mladší syn nebo synové nějaké polnosti nebo co zbylo a dle zásluh a dcery se odbývaly větším, či menším věnem. Všichni se většinou dohodli a vždy se respektoval názor nejstaršího v rodině.
Téma je známé z divadelních her, z literatury i z filmových zpracování. Napadá mě momentálně seriál Kamenný řád nebo Polívkovo „Kurva hoši…“, jenže druhé není k našemu tématu jaksi to pravé ořechové, ale šlo o dobrou a humornou satiru o dědictví.
Prostě,“čo kedysi bolo, to bolo, terazky je doba iná a aj mrav je iný…“
Společnost se řídí občanským zákoníkem, vybírat nemá z čeho, takže je lhostejno jakým. Nový pozměnil některé detaily, v podstatě zůstalo při starém, avšak stále udává jasná pravidla a záleží na nás, jak si s nimi poradíme. Prostě podle toho, na které straně barikády zrovna trčíme.
Mne – už vzhledem k věku - nejvíc zajímá ten seniorský. Jde o období, kdy je nutno se zamyslit nad věcmi posledními, což znamená, co bude „po nás“, prostě až nastane chvíle, kdy si nás Pán povolá.
Zaznamenal jsem ve svém okolí několik nechutných dědických tahanic. Zbytečných a viníkem byli nakonec a bohužel všichni účastníci včetně zesnulého…
Jde vždycky o školu vztahů, morálky a příbuzenské soudržnosti. Je známo, že nic neodhalí charakter lidí lépe, než tahanice o majetek a nejvíc o takový, který nám očekávaně, či neočekávaně spadl do klína a přiznejme, že většinou bez našeho přičinění a nejednou i bez zásluh…
Doba se radikalizovala a dědictví se dostává do podvědomí jako nečekaný a tím pádem vítaným zdrojem zbohatnutí. Často však jde o cestu křivou a velmi špatnou, která nadělá ve vztazích pěknou paseku.
Vzpomínám na dobu, když navždy odešla moje milovaná maminka. Dědictví se začalo řešit, ale až u notářského řízení. Šok, neboť do této smutné události jsem se sourozenci neměl o existenci podobné instituce ani páru. Mamky pozůstalost se také nedala nazvat majetkem. To málo, co vlastnila, dávno rozdala, zbyly jen bezcenné drobnosti. Největší cti se nakonec dostalo mně. Za péči v posledních letech jejího života mi dala nejcennější, co vlastnila – obraz krajinky od malíře, muže žijícího v naší ulici … Možná kýč, neva. Visí na čestném místě mého pokoje a hladí mne svou tichou přítomností.
Domníváte se, že jsou to starosti zbytečné a že vlastně podobný problém není třeba řešit? Klidně si umřít, ponechat vše osudu, respektive se odněkud shůry dívat, jak se naši potomci perou? Nemyslím, že je to v pořádku, ale navzdory vlastním moudrým opatřením nevím, kdo a jestli vůbec někdo jednou zapálí svíčku na mém hrobě …
Však víte- „není na světě člověk ten, který by se zavděčil lidem všem“.
Sepsání závěti u notáře je tedy pro mne cosi jako státnický čin, finančně mě nezruinuje, ale přináší klid. A to je i důvod proč s vámi, milí čtenáři, o těchto věcech mudruji.
Pro rozsáhlost tématu bych to shrnul do dvou základních varování.
Jednou z nezodpovědných chyb, kterých se rodiče, i když v dobrém úmyslu, dopouštějí, je, že o svých představách co bude až… příliš často hovoří, a nevědomky tak zasévají jedovaté semínko.
Pokud je rodina zdravá a vztahy láskyplné, následují shovívavé úsměvy a děkovačky za drobné i větší dárečky. Dík za hrníček, za auto, za chatičku, za byt!
Ale necítíte v tom ironii? Co, když se děje opak? Ani domyslet nechci…
Vyslechl jsem si příběh spolužáka a věřte, že mě při tom mrazilo.
Jeho sourozenec – jediný a mladší bratr - jej při smuteční hostině tak nějak nedbale požádal o klíče k domu zesnulých rodičů. Po smuteční hostině si prý chce zajet pro pár svých věcí. Spolužákovi, právě zlomenému žalem, ani na mysl nepřišlo, že v tak smutné chvíli jde o nevhodné chování, a už vůbec si nepovšimnul, že bratr má k autu připojený vlek. Předpokládám, že není třeba líčit, co jej po bratrově odjezdu čekalo. Dům naprosto „vybílený“ – vyrabovaný…
Když spolužák ten příběh vyprávěl, bratra už neměl. Zřekl se ho a ten krátce poté, ještě v poměrně mladém věku, zemřel… Nechci soudit, ale nebyl to snad boží zásah? Podobné příběhy jistě znáte ze svého okolí i vy.
Za další chybu považuji převod nebo darování majetku (v dobrém a předvídavém úmyslu) ještě za života zůstavitele. Přeloženo do „srozumitelna“: Rodič zřídil pro případ svého skonu odkaz, sepsal závět a uzavřel dědickou smlouvu. A výsledek?
Nejednou – šok! Za svůj dobrý úmysl byl vpravdě krutě „odměněn“! Vystřízlivěním, smutkem a zklamáním.
Případ – darujete potomkovi svůj byt nebo mu (jí) koupíte nový a ani ve snu vás nenapadne, že jste právě získal šanci dožít svoje dny na ubytovně nebo jako bezdomovec…
Důvod proč tedy radím: Klidně darujte, ale, prosím, s nájemní smlouvou a se správnými doložkami. Proč a jaké doložky?
Například, že podarovaný nesmí byt nikomu pronajmout a udělat si tak z vaší velkorysosti byznys. Znám několik živořících seniorů, kteří na svoji štědrost hořce doplatili. Pojistěte se a zaručte si klidné stáří tak, že byt nebo cokoli jiného vám zůstane a o přízeň svých dětí nepřijdete, protože v dědickém řízení nakonec bude vše v souladu.
Podobně jako s bytem konejte s jakoukoliv nemovitostí, prostě vždy pouze pronajímejte. To není vypočítavá kalkulace, ale ochrana vlastní „kůže“, protože život nám i tak nahání do cesty dost černých mraků a píše mnoho tragédii.
Takových, kde semeno zla zasela nezřízená láska k penězům a k majetku.
Kdo vydržel číst všechny mé předchozí rady, moralizování a doporučení, je čtenář - finalista. Závěrečné téma – sex a senioři připravuji ve spolupráci s redakcí Blesku, Prásku, týdeníku Třesky plesky a jiných bulvárních médií… A možná přijde i kouzelnice.
Krásné vztahy přeji. Jiří
