Cyklokrosařem z hecu…

Kamarád mi poslal mailem malou prezentaci, kde se vyznává ze své opuštěnosti. Slaměný vdovec, proti své vůli. Prosluněné sváteční odpoledne v Edenu. Uděláš dobrý skutek, zachráníš osamoceného a vytahuji, po telefonickém kontaktu, své obstarožní horské kolo. Do batohu vkládám „čtyři kousky v jedné lahvi“ a s funěním absolvuji zhruba tříkilometrovou cestu do strmého terénu. Vědomí, že zpátky budu jenom brzdit, mi dodává nevídanou sílu. Kolo jsem letos použil, na vysvětlenou, poprvé.

Kamaráda jsem zachránil a prázdná láhev od dobré whisky potvrdí. Při zpáteční cestě míjím místní malebnou hospůdku. Dáš si preventivně své oblíbené „černé“ a brzdy zaskřípějí. Vodáci, společnost cyklistů, kamarád Jarda. Zkrátím úvod, sami si umíte představit, jak jsem dopadl.

Když jsem se ráno probral z mrákot, postrádal jsem batoh. Sedám na kolo, ledabyle opřené o plot z „venku“. No jak jinak, že?

Hospodský s úsměvem: „Vy si jdete pro ten batoh“ mi natočí jedno černé na „usmíření“.

Opodál večerní skupina asi deseti cyklistů snídá horkou polévku typu „spravováček“ a rozebírá s hurónskou zábavou své večerní posezení. Poslouchám, bavím se a když zaslechnu: „ Ááá náš pan tanečník“, tuším, že jsem taky nebyl svatý.

Navazuji hovor, dozvídám se, že jedou cyklotrasu ze Sokolova do Chomutova. Své super stroje si nechali dovézt vlakem do výše zmíněné stanice. Včerejší zastávka s noclehem u babičky jedné účastnice byla dle itineráře skupiny.

Velmi sympatická společnost a ze mne vypadne věta: „Mohu s vámi, pokud nenasadíte vražedné tempo, kousek popojet?“. Lídr skupiny, přehlédl své ovečky a konstatoval, že takové tempo, po včerejší fernetové smršti ani není možné. Ještě s cukajícími koutky koukli na mou „vykopávku“ a byl jsem „přijat“. Pln odhodlání se zařazuji do cyklistického hada. Zjišťuji, že stíhám. Při čekání na týmové opozdilce se stávám středem vtipů typu: „Strejda nám to na svým železňáku ještě ukáže“!! To teda ukážu, napadá mne v duchu. Nohy zatím dobrý, v sobě pouze „snídaňový“ litr mléka a černý „usmiřovák“ .

První plánovaná zastávka (doplnění tekutin), po krkolomné trase kolem řeky Ohře, je v malé hospůdce vesničky Okounov. Mám pocit, že nejsem brzdou pelotonu, vtipů na mého „železńáka“ přibývá. Blondýnka Jana se slušivými copánky, se kterou občas, řidítka na řidítka, komunikuji, mi sděluje, že někteří jsou herci z divadelní skupiny. Omlouvám se, nezapamatoval jsem si trošku krkolomný název.

Z debaty se dozvídám, že jsme ujeli asi 15 km a další zastávka je plánována jako obědová. V Klášterci/Ohří, cca 10 km. Jestli bude konečná nebo se bude pokračovat dále, rozhodnou okolnosti.

„Jiří, pojedeš s námi na oběd?“. Jasný, bez debat!? Nevím, zda to byla ironie nebo pochvala za můj výkon. Pokračoval jsem. Vnímal jsem krásnou trasu kolem chatařské oblasti. Obyvatelé posedávali na terasách, zvětšovali si své tukové polštáře a blahoskloně  pozorovali šílence na kolech. Nebyl čas závidět. Byl jsem dnes „krosař“. Ale sjezdy po kamenitých cestách jsem zvládal bravurně. Jako starý profesionál!!

Klášterec, začíná mírně pršet. V zahradní restauraci, rozhodnuto. Zde končíme. A začíná objednávkové menu. Padají různá přání, je vidět, že tato společnost se umí bavit a je mi mezi nimi příjemně. Šampaňské s jahodami, šťouchané brambory s olomouckými syrečky, plněné kapsy se špenátem a další. Nahlášena bilance z tachometru – dnes ujeto cca 25 km.

Mám dvě možnosti za své furiantství. Dojet na místní nádraží, naložit kolo do vlaku a vystoupit s výše uvedeným v Ostrově/Ohří. Pak šlapat asi 10 km do místa, kde mám svoji malou chatičku, honosně nazývanou na mém blogovém mottu.

Druhá možnost se nabízí. Otočit kolo a jet po stejné trase zpět. Zkušení „kolegové“ mne varuji. Trasa má v opačném směru mnohem strmější profil. S grácií přehlížím a volím cestu zpět.

Při loučení s touto milou společností jsem naměkko. Hlas mi trochu selhává. Únavou to zatím nebylo, hlad jsem nevnímal. Zatím...

Cesta zpět, s přibývajícími kilometry byla těžká, potom hrozná a na závěr šílená. Když jsem i v mírném stoupání začal používat nejlehčí převod typu malý talíř, pochopil jsem, že „lásko, mně ubývá sil“. A když jsem poprvé ve stoupání slezl z kola a potupně tlačil svého „železňáka„ humor mne přešel. Jenomže chůze byla ještě větší utrpení. Tak jsem šlapal jak o život a znalci potvrdí, že na tento ryze terénní převod skoro stojíte. Doufám, že to moji „kolegové“ nebudou číst, trošku se za ten závěr stydím

Zkrátím konec. Přežil jsem.

Když jsem míjel svoji ranní hospůdku, dal jsem jedno černé dehydratační. Nešířil jsem svůj zážitek, neměl jsem už sílu a o obdiv jsem nestál. Spíše by si klepali na čelo. Po opření kola o plot zevnitř, jsem si při „obědě“ a dobré kávě uvědomil, že vlastně nemám nohy. Bez nohou se toho moc nenadělá a tak jsem v 18,30 (!) zalezl do postele. Spánkem dobrotivým a úlevným jsem strávil skoro 12 hodin. Dobře mi tak, nemám se nechat vyhecovat…

Tento mini příběh věnuji, jak jsem slíbil za řidítky svého oře, copaté Janě a celému kolektivu, kde má, jak jsem poznal za tu krátkou chvíli, přirozenou autoritu.

Jano díky…

Zdravím a přeji hezký den.                Váš Jiří

PS: Mám slíbeno, že další tour mohu absolvovat s nimi. Snad se ozvou. Začnu holt shánět pořádné crosové „brko“ pro dědky...

PS II: Pro případné „šťouravé“ čtenáře sděluji, že jsem po záchraně kamaráda a kolečku v hospůdce kolo           vedl a občas se svezl na jedné šlapce…