Podzim ve městě na Temži bez temné oblohy, deště či mlhy je spíše výjimečný. Jsou tady však dny, kdy výjimka potvrzuje pravidlo. Toho dne jsme se s manželkou rozhodli kouknout na londýnský Václavák a okolí.
Před nástupem do autobusu ve Wimbledonské čtvrti skládáme deštníky, které při výstupu z metra na Piccadilly Circus už nepotřebujeme. Deštěm jsou poznamenány pouze chodníky, cesty, střechy a kapoty některých aut. Užíváme si se ženou rušnou atmosféru okolo oblíbené kašny s Amorem. Výletní den bez deště pokračuje, dokonce sem tam na pár vteřin rozjasní ulice paprsky podzimního sluníčka. Další kroky vedou na Trafalgarské náměstí, kde se pokloníme admirálu Nelsonovi, symbolické květy pokládáme také k pomníku Sira Winstona Churchilla před budovou parlamentu. V tu chvíli vévodilo polovině oblohy na jihozápadní straně sluníčko, té druhé vládly mohutné husté kumulusy.
Na Westminsterském mostě jsme si s manželkou vyměnili pohledy a shodli se na společném přání. Máme touhu vidět Londýn z výšky. Ne z letadla, ale z kolotoče, totiž z Londýnského oka - London Eye. Tato 135 metrů vysoká londýnská atrakce se otáčí na hřídeli a ložisku vyrobených v plzeňské Škodovce. Stačím se ještě pokochat Dalího surrealistickým sochařstvím a už stojím v řadě na lístky. Následuje bezpečnostní prohlídka a nástup do gondoly. Během nástupu nás doprovází tóny zvonů nedalekého Big Benu, jež se staly symbolem Británie. Zasním se a čekám trefnou poznámku s nezaměnitelným hlasem Karla Kyncla, ale to už mě popohání „kolotočáři". Následovala jízda do výšin, trochu blíž legendárnímu londýnskému zpravodaji.
My s foťákama jsme si napřed trochu překáželi, ale přísloví: „S úsměvem jde všechno lépe", platilo i tady. Těch bezmála třicet minut uběhlo rychleji, než je zdrávo, ale i tak to byla kouzelná půlhodina. Konečně jsme se podívali na monarchii shora. A věřte, pohled na sluníčkem nasvícené království byl skutečně královský.
