Z nuly na 1762 metrů.

                         „Mouro, už leze“, volám na ženu při ranní hodinové rozplavbě v Jadranu. Nejprve roztaví žár jen část hřebene Biokovského pohoří, pak několik paprsků olízne mohutnou vápencovou stěnu a vzápětí rozzáří oslnivé sluneční světlo vše okolo. One man-sun show trvá pouze pár vteřin. „Tak kdy?“ ptám se při výstupu na břeh. “Běž si sám…dělá se mi zle, už když vidím tu hrůzu od moře“, dostává se mi odpovědi.  

                     Původně jsme měli na Makarské jen plavat, trochu se slunit, hodně si číst a odpočívat, večer popíjet vínko či pivo, procházet se. Kul jsem plány již doma a chtěl nahoru, Biokovo pro nás nebylo neznámou. Před léty se mi sólo pěší výstup už podařil a jindy jsme se pustili do kopců spolu se ženou na vypůjčených bicyklech, abychom stanuli na vrcholu Biokova Sv. Jure ve výšce 1762 metrů nad mořem. Bohužel žena tehdy kolo vzdala snad deset kilometrů před vrcholem. A teď do třetice všeho dobrého.

                    „V neděli, místo do kostela,“ vtipně nabízím termín. Už druhý den na toto téma má „drahá“ promluvila: „To abychom vyšli v pět a kup si na cestu ten svůj ionťák-pivo.“ „Jóóóó,“ zakřičel jsem neslyšně.

                   Ráno jako každé jiné, i když toto nedělní je tak trochu naše. Pekaři se míjejí s popeláři, noví turisté hledají priváty, jiní se loučí, stávající ještě spí a my opouštíme narůstající ruch Makarské a míříme k vesnici Makar. Cesta vede po asfaltu, betonu. Pak už jen po kamenité stezce kopírující terén, úzké, šíleně klikaté, ale bezpečné. Pohledem od moře se zdá výstup zdolatelný jen pomocí lan, karabin…Letmé pohledy k moři jsou s narůstající výškou úchvatné víc a víc. Procházíme habrovým lesním porostem se zdánlivě ochlazujícím účinkem. Dál nás doprovázejí pyšné borovice a pak jen směs vápence ozdobená červenou turistickou značkou.

                  „Hello, hello!“, volají na nás ze zdola, jak se později dovídáme dva kanadští studenti. Docházejí nás do sedla Štěrbina (1326 metrů), kde vydýcháváme první z nedělních vrcholů. S oběma zanedlouho svačíme na vrcholu Vošac ve výšce 1422 metrů. Jeden z Kanaďanů je běloch, druhý snědý šikmooký. Prázdninově projíždějí Evropu. Amsterdam, Berlín, Vídeň, Budapešť, Bratislava, Praha, Český Krumlov a teď Vošac.

                    Nabízí se nám nefalšovaný letecký pohled na Jadran, ostrovy Brač a Hvar. Všemu však vévodí poloostrov Sv. Petra, připomínající hlavu žraloka kladivouna. Trochu fotíme, rozloučíme se a nabíráme směr Sveti Jure, vrchol s vysílačem. Obdivujeme oázy  políček, kde něco vypěstovat, je z našich pohledů šílenost.

                  Kráčíme nehostinnou krajinou, ale krajinou hodnou obdivu. Bílošedozelený klid s modrou. Zbytek trasy absolvujeme po asfaltové silnici. Bezprostředně pod vrcholem volíme prudký výstup pomocí lana…

                 Vrchol Sv. Jure ve výšce 1762 metrů byl dobyt. Žena posílá sms sportovně založeným kolegyním o hnusném kopci. Na mé rady, co a jak se sestupem, odštěkne: „Jdi mi z očí !“

                  V pondělí už zase jen plaveme, trochu se sluníme, čteme si a odpočíváme, popíjíme vínko, či pivo, procházíme se. Akorát, když už se zastavíme na to vínko či pivo má „Moura“ si sedá zády k horám…