Najdeme ho jen v pouštních oblastech Kalifornie a Arizony. Je to strom, nebo není? Každopádně je to rostlina, které se daří v nehostinném prostředí Mohavské pouště. Pojmenování – Joshua Tree je tak trochu tajemné a zároveň mýtické. Zásluhu na tom mají Mormoni při osidlování „západu“ a hledání země zaslíbené. Jméno mu dali v souvislosti s biblickým příběhem.
Největší seskupení těchto „stromů“ lze spatřit v kalifornském národním parku Joshua Tree. Také mimo něj můžeme obdivovat roztodivnost této rostliny. Rozsáhlé pláně i vrchoviny Mohavské pouště nabízejí tu a tam hustší či řidší „zalesnění“ těmito stromy. Místní zimní srážky dost podstatně ovlivňují jarní bílé květy. Je-li zima na srážky bohatá, máme se na co těšit. Jsou však jara, kdy se květů nedočkáme. V chytré knize se dočítám, že to co obdivuji nejen já, je Juka krátkolistá (Yucca brevifolia) a že se dožívá až sta let a dorůstá do výšky okolo deseti metrů.
Potkal jsem stromy vysoké asi tři, možná čtyři metry. Zvídavě prolézám lesem a vyhledávám roztodivné tvary polochlupatých kmenů. Obdivuji sílu místní flory, kterou spatřuji prvně na vlastní oči. S pokorou a obdivem se znovu ujišťuji o tom, že příroda je mocná čarodějka.
V západní části Mohavské pouště v pohoří Tehachapi spatřuji další pastvu pro oči. Tentokrát je to však výtvor člověka. Nachází se tady oblast možná s největším počtem větrných elektráren na světě.
Další překvapení leží na zemi. Zástupce fauny v podobě chřestýše. Naštěstí je brzy ráno a asi metrový fešák je ještě ztuhlý. Zasyčím na pozdrav, plaz ani nezasyčí ani nezachřestí, jen si myslí své. Tento den se přistihuji, jak se často dívám, kam šlapu. Tak trochu jsem poznal Mohavskou poušť.
