Veselá historie jedné zprávy

Aneb drobná příhoda z pracovního života. A když na to tak zpětně koukám, tak ono to není tak úplně od věci...

Když jsem se chystal do svého prvního zaměstnání (zásadně nepoužívám slovo „práce“), vyslovil můj otec přání, abych šel do výzkumného ústavu. Dokonce se radil s nějakým odborníkem a jeho moudra si poznamenal na recept. On to tak dělal vždycky. Byl totiž doktor.Nevím už, co tam všechno bylo, ale to první si pamatuji přesně: „bude pracovat (zase ta práce! Bože můj) s lidmi, kteří mají něco v hlavě“.
To mě zaujalo, protože jsem tenkrát ještě věřil, že „mít něco v hlavě“ je to pravé.

A protože patřím ke generaci, která rodiče obvykle poslechla, tak jsem opravdu do jednoho výzkumného ústavu nastoupil a začal „makat“ s lidmi, co měli něco v hlavě.

Výzkumák se nacházel na předměstí, v takovém docela obyčejném domě u trati.

***
Časem jsem se zapojil do jednoho projektu pro firmu, která dělala spec. techniku (pro mladší a nezasvěcené – techniku pro armádu). Byl to vlastně resortní úkol. O co se jednalo, radši podržím v tajnosti – jeden nikdy neví. Možná víte, že v životním cyklu každého projektu existují takzvané milníky, což jsou, řekněme, jakési kontrolní body.

A tak i náš projekt dospěl k takovému milníku, kdy jsme měli cosi předvést zákazníkovi. Jelikož jsme nic neměli, rozhodl šéf, že napíšeme alespoň výzkumnou zprávu. Podrobnou, vypasenou zprávu o naší dosavadní činnosti v rámci projektu.

A vyrazili jsme na Moravu. Ve firmě nás přijal šéf, který to měl na starosti. Zatímco mu můj šéf vykládal, co všechno jsme udělali a jak jsme významně pokročili v řešení úkolu, já jsem choval zprávu v náručí, koukal jsem do země a potil jsem se za něj.
 

Šéf byl ovšem zkušený rutinér, který už z lecčeho vybruslil a tak věřil, že to klapne i tentokrát. 
Když skončil, náš hostitel prolistoval zprávu - ovšem tímto způsobem:
 

Zabralo mu to asi pět, nanejvýš sedm vteřin. Pak vstal a řekl:
 

Zdálo se, že nežertuje. Ovšem „kuse“ jsme neměli.
***
Zpáteční cestou šéf asi hodinu mlčel. Přece jen „kartáč“, který jsme dostali, byl docela síla i pro něj.
Nakonec však přece jen promluvil:

Zapomněl jsem říct, že jsme měli družbu s nějakým výzkumákem v Petrohradu, pardon, v Leningradu a vyměňovali jsme si navzájem výzkumné zprávy.
***
Za nějaký čas jsme jeli ten družební výzkumák navštívit, u příležitosti nějakého výročí a jakési konference. Protože už tam všichni byli a někomu se ani moc nechtělo, letěl jsem i já.

Docela jsem se těšil, doufaje, že zbyde čas i na prohlídku města, které jsem znal pouze ze svých oblíbených knih od Puškina či Gogola. Dnes už dávám, pravda, přednost optimističtěji laděnému čtivu.

Vše proběhlo hladce. A navíc, prošel jsem se po Něvském prospektu, obdivoval jsem i Měděného jezdce. V den odjezdu, když jsme se už rozloučili, jsem si ještě odskočil na toaletu, a co byste neřekli?

Nu ano - visela tam pěkně za hřbet a už byla docela pohublá, chudinka.
Ale upřímně – musel jsem uznat, že se nakonec ocitla tam, kam od začátku patřila.