Tak všichni musíme umřít. Jednou umřu také já. A zase tak moc se vlastně nestane... Jak se říká „the beat goes on“.
Tak praví pan Matějka. Dnes ale ne na Letné, nýbrž ve Hvězdě, kam právě vstoupil s panem Morávkem.
„Bois de Boulogne," řekne a rozhlédne se kolem. „Já jsem tam sice nikdy nebyl, ale vždycky mě to tady napadne. Možná proto, že když dávali ten seriál o dvou pařížských písařích, tak se pan Horníček setkal s panem Sovákem právě tady."
A pak, když oba zvolna kráčí k letohrádku a kochají se jarním povětřím, začne vyprávět.
„U nás v ulici bydlela nějaká paní Klikarová, nějak tak se jmenovala. Aspoň jsem si to tehdy myslel. Říkali jí „novinářka“ a já jsem původně, když jsem se do té ulice přistěhoval, věřil, že to opravdu novinářka je. Ale ona jen byla kolportérkou denního tisku. Vždycky stála s podobnými babkami, jako byla sama, někde na rohu a klábosila. A kolem ní běhala smečka psů. Třeba takových sedm jich bylo.
Někdy s ní chodil nějaký pan Pacák. My jsme mu říkali „druh“, ale třeba to ani její druh nebyl. Kdo ví.
A pak jednou jsme tu paní Klikarovou přestali vídat. A se psy chodil jen ten pan Pacák. A pak už ani on ne. On psí život je přece jen kratší, než ten lidský. Občas jsem ho vídal postávat na zastávce autobusu nebo jen tak procházet ulicí. Někdy vedl nějakého pejska, jindy ne.
Jednou, takhle z jara, jsem byl v parku a na lavičce tam sedí ten pan Pacák a pozoruje žlunu. Je to už hodně starý pán, ale stále se drží.
,Dobrý den,' řeknu.
A on hned: „Dobrýdendobrýden“ . Tak rychle dvakrát za sebou to řekne a usmívá se.
,Kdepak máte pejsky?' zeptám se.
,Ale já žádné nemám, odpoví, to jen někdy venčím známým'.
Jeho výřečnost mě povzbudila, tak pokračuji: ,Už dávno jsem se vás chtěl zeptat. Někdy jste venčili psy s takovou paní. Myslím, že se jmenovala Klikarová nebo tak nějak.'
,Jmenovala se Bendová,' řekne on a stále se usmívá a slunce se odráží v jeho brýlích.
,A copak se s ní stalo? Už jsem jí dlouho neviděl...' řeknu.
Čekám, že mi odpoví, že se odstěhovala nebo umřela. Anebo že neví.
Ale on se jen tak pořád usmívá a řekne: ,Zabil jsem ji...'.
Jen tak, jakoby nic. A zvedne se a odchází. Zůstal jsem jako opařený.
To je hloupá legrace, myslím si. Manželka, když jsem jí to večer řekl, se směje: ‚Prosím tě, že bys tomu věřil. Možná už mu to šlape vedle...‘
***
Ale to víte, nedalo mi to. Za pár dní jsem potkal nějakého pana Hrádka, který také bydlí v naší ulici a dělá něco u kriminálky. Já ho trochu znám, protože jsem před časem učil jeho děti. Dali jsem se do řeči a tak nějak to vyplynulo, že jsem se ho zeptal na tu paní Bendovou. On zaváhal, ale nakonec mi řekl: ,Víte, pane Matějko, ta paní před osmi lety zmizela a od té doby je nezvěstná.' Na chvíli se zamyslel. ,Bohužel, ne všechno se nám podaří objasnit.' Dodal tak nějak omluvně."
A pan Matějka s panem Morávkem mezitím dojdou k letohrádku a posadí se na lavičku. Zrovna tam, kde se před mnoha lety setkali pan Bouvard a pan Pécuchet.
