Pestrokřídlec

Vzal Elišku kolem pasu a přitiskl ji k sobě. Právě když se jejich rty přiblížily k polibku, začala se třást země.Eliška se polekala, vytrhla se z jeho objetí a pustila se asfaltovou cestou, podél zastavení křížové cesty dolů.

Viděl její vzdalující se postavu v červeném kabátku, chtěl se rozběhnout za ní, ale nemohl se pohnout. Klapot jejích střevíčků brzy zanikl v lomozu, který doprovázel třesení.

„Tak vstávejte, mladý pane!“
Otevřel oči. Nad ním se skláněl muž v modré nádražácké uniformě a držel ho za rameno.
„No konečně, člověče“ řekl s úlevou.“Vy teda máte spánek. Příští stanice je M. Moc dlouho tam vlak nestaví, tak se připravte“

Michal se protáhl a vstal. Otevřel okno vagonu a vyhlédl ven. Vlak projížděl lesem. Stromy se skoro dotýkaly okna, že bezděčně odstoupil.
Pak se les náhle rozestoupil a objevily se první domy.

Vlak konečně s úpěním zastavil a Michal vystoupil na peron toho cizího nádraží. Ti asi dva nebo tři cestující, kteří vystoupili spolu s ním, rychle někam zmizeli a on osaměl. Oprýskaná nádražní budova, několik dalších nízkých baráků, ocelová konstrukce násypky a hromada uhlí. Vlak se dal znovu do pohybu a Michalovi se otevřel pohled na M. Domky přilepené na stráni, pod ní potok, nebo říčka a budova továrny. Tady bych měl zůstat? Napadlo ho.

Malý, sporý mužík v nepadnoucím kabátě a zelené rádiovce, kterého si před tím nevšiml, k němu nejistě přistoupil.

„Nejste vy náhodou pan Bárta? Eh… pan učitel Bárta?“ zeptal se.
Když Michal přisvědčil, mužík se zlomil v pase, vytrhl mu kufr z ruky.
„Já jsem ňákej Ronovský, školník. Pan ředitel mě poslal, abych vám pomohl s kufry a zavedl vás do školy“ řekl radostně. „ Ale vy toho, jak vidím, moc nemáte“ dodal poněkud rozpačitě.
Však to na tu chvíli, co tu budu, stačí, pomyslel si Michal.

Cestou ke škole se ukázalo, že pan Ronovský je světa znalý muž. Pěkný kus ho totiž projel s cirkusem, než sem poválce zabloudil a po odsunu Němců tu už zůstal, zabral si dům, oženil se a začal dělat školníka.
Během těch pár set kroků, které dělily školu od nádraží, se Michal utvrdil, že v téhle díře nezůstane. Rozhodně ne. Hned v sobotu zajede za Eliškou. Rozešli se tak nějak divně…

Když uvedl Michala do ředitelny, postavil Ronovský kufr na zem a s úklonou se odporoučel.

Michal přistoupil k oknu ředitelny. Silnice stoupala do svahu a za ním stál bílý, zřejmě celkem nedávno postavený dům.

"Ta okna vpravo nahoře jsou naše“ řekl ředitel, když poznal, kam se Michal dívá.
Obloha byla temná, skoro černá a ten bílý, osamělý dům se proti ní tyčil, jako maják. Schylovalo se k bouřce.
To je ale zvláštní přísvit, pomyslel si Michal a přepadla ho taková tíseň, ale současně pocítil něco, jako osvobození.

                                                        ***

Když se probudil, stálo slunce už vysoko nad lesem a pronikalo do ložnice.
„Michale vstávej!“ to říkávala maminka, když byl ještě malý. Ale on se vždy zavrtal do peřiny a dělal, že spí. Ale tentokrát patřil hlas jeho manželce.
„Dnes musíš přijít včas, vždyť víš“ řekla a dala mu pusu.
Na stole už byla konvice s čajem a bábovka, kterou měl tak rád. Ano, dnes je jeho den. Naposledy do školy. Všichni se s ním budou loučit a budou říkat „ale že to uteklo, kolego?“. Předat všechny dokumenty a povinnosti novému řediteli. A pak už jen volno.
Budou se ženou chodit do lesa na procházky, na houby, občas si vyjedou. Zachvěl se radostí, když na to všechno pomyslel.
Ustrojil se a Renata mu zavázala kravatu. Nikdy se to nenaučil. Políbil ji na čelo a pak ji k sobě přivinul, jakoby chtěl poděkovat za všechna ta léta, která jsou spolu..
„Tak už běž“ řekla mu a otočila se. Přece jen jí nějaká slza ukápla.

A Michal pak naposledy vykročil do své školy. Šel zvesela a slunce svítilo, byl krásný, červnový den.
Na silnici se ještě otočil. Renata stála u okna a dívala se za nim.
Zvedl ruku a pokynul jí na pozdrav.