Za kolej jsem platil 50 korun, za tramvajenku 35 a obědy v menze byly za 3,50. Pivo v Černém Pivovaru stálo korunu sedmdesát, malé korunu. Z domova jsem dostával šest stovek, takže nouzí jsem určitě netrpěl.
Ale přece jen, člověk se občas chtěl předvést před kolegy nebo... No, zkrátka a dobře, nějaké peníze navíc se vždycky hodily.
A tak jsem v létě chodil pomáhat do půjčovny loděk na Vltavu, kde byl šéfem a současně jediným zaměstnancem pan František. Musím říct, že vypadal fakt jako námořník. Ne nějaký sladkovodní jelimánek, ale opravdový námořník. A ne kvůli oblečení, to určitě ne. Někoho mi připomínal, ale nevím koho. Nevěděli byste to náhodou vy?
Pan František často říkával, že je nesmysl vynášet tmu, nýbrž že je třeba rozsvítit světlo. To se mi líbilo, i když jsem tomu tehdy tak úplně nerozuměl. A tak jsem to mezi svými vrstevníky říkal také, abych vypadal zajímavě. To víte, bylo mi dvacet.
Nemyslete si, že tam bylo málo práce. Kdepak, hodně jí bylo. Kromě půjčování loděk jsme prodávali Kofolu a malinovku, pivo, zmrzlinu a někdy i párek v rohlíku. A čluny musely být perfektně čisté. Na to pan František obzvláště dbal.
On měl rád spokojené zákazníky, i když mu to mohlo být jedno, jako tenkrát většině obchodníků.
Jednou si to přihasila taková korpulentní Němka se dvěma dětmi. A František ji hned vystartoval v ústrety a: „Bitte schön, gnädige Frau, kommen Sie direkt ins Boot... Probleme sind dafür da, daß man sie löst (to když jí podpatek boty uvízl mezi latěmi mola a on ho obratně uvolnil)... Vorsichtig, Kinder!... so ist das richtig...“ (Prosím, milostivá, račte přímo do člunu... Problémy jsou tu od toho, aby se řešily... Opatrně, děti! Tak je to správně...)
A bavil se s ní tak srdečně a přátelsky, že jsem se domníval, že se znají. No neznali. Takový byl František.
Když jsem se ho pak ptal, odkud umí tak dobře německy, tak jen tak neurčitě řekl, že prostě umí. Brzy jsem měl ovšem poznat, že stejně “ válí“ také angličtinu a dokonce francouzštinu. S cizinci si vždycky rád pohovořil a oni byli celí paf z toho, jak skvěle ten jejich jazyk ovládá. A já jsem žasnul úplně stejně. Ale stejně slušný a srdečný byl i k našim. Takový byl František.
Vrtalo mi hlavou, proč s takovými jazykovými znalostmi a komunikačními dovednostmi dělá v půjčovně loděk. A tak jsem se ho jednou zeptal, proč vlastně nedělá něco jiného.
„Co jako myslíš?“ podíval se mi do očí.
„No... něco lepšího,“ řekl jsem a už jsem litoval, že jsem o tom začal. Jenže střelu a slovo zpátky nevezmeš.
František chvíli mlčel a pak se zeptal:
„Ono je něco lepšího?“
Opět jsme seděli mlčky. Před námi se třpytila hladina řeky. Kačeny se pohupovaly na drobných vlnkách, rackové odvážně slétali až do vody a s mokrými křídly opět zamířili vzhůru k modrému nebi. Po řece klouzaly loďky, v pozadí strměla katedrála a petřínská rozhledna a v keřích za námi zpívali ptáci...
„Není,“ řekl jsem.
